Malé rodinné vinařství Víno Zeliska se vine po kopcích kolem slovenského Svätého Jura. Spolu s manželem za ním stojí Ria Zelisková alias Vinárova žena. Ta se kromě vinohradu stará i o čtyři malé děti a vše velmi poutavě dokumentuje na svém Instagramu. Také máte chuť vyrazit tam za nimi?

text: Karo // foto: archiv Rii Zeliskové // korektura a překlad: Kristýna Zaňková

Jaké bylo dnešní ráno na vinohradu?

Sice slunečné, ale i velmi svěží, paní zimu jsme na prstech pocítili brzy. Děti si pohrávaly okolo nás, protože jsou prázdniny. Právě teď se snažíme pracovat co nejvíc, neboť teplé jarní dny nás každým rokem překvapí o něco dřív a do té doby je potřeba mít práci hotovou.

Kde jsi vyrostla? Jaký vztah měla tvá rodina k vínu a k vinařství?

Mí rodiče pocházejí ze Svätého Jura. Toto královské městečko patří do Malokarpatské vinné cesty, takže vinařství patří v mé rodině k tradicím od nepaměti. Kdysi tu vinohrady obráběl skoro každý a víno se v jednotlivých sklípcích vyrábělo pro vlastní spotřebu. Dnes je tomu už jinak a mnohé vinohrady zpustly. Moji rodiče si však své vinohrady stále obrábějí tak, jak si to pamatuji z dětství.

Jaká je tvá nejhezčí vzpomínka na dětství?

Nejkrásnější vzpomínka je jednoznačně na naše rodinné dovolené. Tatínek po celý rok tvrdě pracoval, ale v létě nás vždycky bral k moři, abychom si užili společné chvíle. Navštívili jsme Španělsko, Monako, Francii, Itálii a Chorvatsko.

Dokázala bys ze všech věcí, jež ses naučila v dětství a dospívání, vybrat tu, která ti nejvíce zlepšila život?

Za nejlepší věc považuji, že jsem se v šestnácti letech dala dohromady se svým mužem a díky němu se má osobnost začala krůček po krůčku měnit k lepšímu. Neobešlo se to bez hádek ani kompromisů, ale dnes můžu říct, že vše bylo ku prospěchu věci a povedlo se mi zbavit se své samolibosti. Zcela otevřeně přiznávám, že empatie a dobrosrdečnost nepatřily mezi mé silné stránky. Stále manželovi říkám, že se mnou měl spoustu práce, ale vyplatila se. Jsem mu za to vděčná.

Kde a co jsi studovala?

Studovala jsem marketingovou komunikaci v Trnavě, no a po ukončení bakaláře jsem už pokračovat nechtěla, jelikož jsem se o marketingu jako takovém dozvěděla mnohem víc z praxe. Od prváku jsem pracovala jako vizuální koordinátor pro jeden obchod. Zkušenosti z praxe jsem v životě využila rozhodně víc než vědomosti z univerzity. Znovu už bych studovat nešla.

Kým byla „Vinárova žena”, než svůj život zasvětila vinohradu?

Já jsem byla vždycky velmi kreativní. Moc ráda jsem vymýšlela dětské tábory či různá mládežnická setkání, která spojoval zajímavý program. Zároveň jsem velmi inklinovala k módě, cestování a dětem. Všechno se mi krásně přetavilo do Vinárovej ženy a stalo se mi prácí, koníčkem a láskou :).

Který moment tvého/vašeho života určil to, že jste se začali naplno věnovat práci na vinohradu?

Asi to nevyzní příliš romanticky, ale velký zvrat nastal v roce 2017, kdy na Slovensku vešla v platnost otcovská dovolená. To byl náš odrazový můstek. Domluvili jsme se, že vinař nastoupí na placenou otcovskou dovolenou s tím, že po půl roce uvidíme, jestli vinohrady a prodej vína dokážeme naplno utáhnout, nebo se bude muž muset do práce vrátit. Zapisovali jsme si každou prodanou láhev. Spočítali si, kolik jich musíme prodat za měsíc, abychom mohli poplatit hypotéku, energie a životní náklady tehdy ještě čtyřčlenné rodiny. Od té doby se mnohé změnilo, ale naštěstí se už do práce nemusel vrátit ani jeden z nás a s hrdostí mohu říct, že vinohary a vinařství jsou naší společnou prací.

Co na své práci ve vinařství považuješ za naplňující? Je naopak něco, co nemáš ráda, nebo dokonce nesnášíš? Co je nejotravnější?

Miluji organizaci našich degustačních eventů. Vymýšlím různé alternativy ochutnávek, ať už ve sklípku, nebo přímo na vinohradě. Velmi ráda mám ale i to „intimčo”, kdy mě můj vinař vezme s prázdnou sklenkou do sklípku a nalévá mi přímo z tanků a sudů vzorky vín, která vytvořil. Procházíme si spolu, co dokážeme vyčíst z jejich vůní a chutí. Zda už je víno dokonalé, anebo mu dopřejeme ještě trochu času.

A co nemám ráda? Nesnáším zelenou práci za horkých letních dnů, kdy štípe hmyz a sluníčko pálí. Zelená práce je v podstatě pletí plevele, který by révu ochudil o potřebné živiny.

Kterou část roku máš na vinici nejradši a proč?

Rozhodně obírání hroznů. Je to nejvzácnější, ale zároveň nejnáročnější období v roce. Na vinohradě se setkáváme s naší rodinou, přáteli i s lidmi z okolí, kteří nám chtějí pomoct. Tou dobou dny ubíhají velmi rychle a s vinařem se doma vidíme málo.

Důležitou a snad i největší část tvého života tvoří čtyři děti. Jakou cestou jim předáváte rodinné dědictví v podobě vinohradu?

Všechny s námi od malička docházejí do vinohradů. Prožijí tam celý rok, a to za každého počasí. Stavíme jim tam stan, bereme s sebou piknikovou deku, jídlo. Hrají si u nás. Někdy se samy od sebe zapojí do práce a po chvilce zase odběhnou kutálet se z kopce. O vinohradech si často povídáme. Ukazujeme jim, co děláme, a sníme o tom, jak spolu jednou, až budou starší, budeme cestovat po evropských vinařských oblastech.

Existují desítky různých přístupů, jak vychovávat děti - který je ten váš? Co je pro vás nejdůležitější?

Jeden výchovný princip se nedá uplatnit na čtyři odlišné věkové kategorie ani na čtyři dětské osobnosti. Všechny naše děti jsou své a jedinečné, musíme tedy respektovat jejich osobitost. Jedno zbožňuje vaření a uklízení, ale druhé to nesnáší. Pokud dojde ke konfliktu, snažím se najít určitý kompromis. Ne vždy je ideální, když ze čtyř dětí tři pláčou a každé potřebuje něco jiného. Nesnáším, když si ze mě udělají soudce a mám určit viníka. Jsem proto ráda, když si své konflikty vyřeší samy.

Četla jsem, že jste si pro děti zvolili Home schooling. Máš při tom čas sama na sebe? Jak fungují tvá zadní dvířka v mateřství?

Home schooling jako takový nemáme, ale v lockdownu jsme všichni museli přejít na domácí výuku. Postupem času naštěstí přišla i distanční výuka prostřednictvím aplikací a nám ubyla vyučovací povinnost. Situace se však každou chvíli mění a zvládnout při třech mrňouscích ještě školačku bývá někdy náročné. Naštěstí máme velmi samostatné, moudré a zodpovědné dítě, takže mnohé zvládne sama a na mě zbývá už jen kontrola. Mými zadními vrátky je čerstvý vzduch. Když se náhodou stane, že celý den nevytáhnu paty z domu, pociťuji na sobě velkou nervozitu.

Na svém Instagramu ráda představuješ drobné slovenské tvůrce a jejich hand-made výrobky. Je pro tebe lidová a řemeslná tvorba přirozená, nebo sis k ní musela najít cestu?

Moje maminka je švadlena a na řemeslo navázala po dědečkovi - krejčím. Od malička jsem na ní obdivovala hlavně to, co si sama ušila. V devadesátých letech jsme si spoustu věcí kupovali v second handech, potom byly v módě takzvané čínské obchody a kolem roku 2000 klasická fast fashion, kdy koupě trička vyšla levněji než pořídit si látku. Kouzlo hand-made výrobků krásných střihů a z kvalitních materiálů se navrátilo až před pár lety, a umocnilo tak povědomí o potřebě podporovat slow fashion. Mám ráda lokální značky, ráda je podporuji, avšak jsou věci, které stále nakupuji ve fast fashion. Jen už v daleko menší míře a s ohledem na výběr značky i složení oblečení.

Co pro tebe znamená udržitelnost? Jak se projevuje ve tvém každodenním životě? Máš nějaké tipy?

Za poslední rok se v našem životě udržitelnost projevila hlavně v kuchyni a při vaření. Snažili jsme se omezit nákupy v obchodech, jak jen to šlo, a to se odrazilo nejen v kvalitnější spotřebě potravin, ale i v rozumnějším přístupu k samotným nákupům. Už nenakupujeme páté přes deváté, ale vychytali jsme základní potraviny, které se hodí vždy, když přijdeme z vinohradu a potřebujeme připravit rychlý oběd. Zároveň jídlem neplýtváme, víme totiž, že se na další nákup půjde až za dva týdny.

Tím, že si vyrábím vlastní kvásek a peču si svůj chléb, odpadla nutnost zaběhnout každý druhý den do potravin. V létě jsem se snažila většinu surovin z naší zahrady zamrazit, nebo zavařit a v tomto duchu budu určitě pokračovat i letos. Také se snažíme chodit pěšky, jezdit na kole nebo na koloběžce. Podporujeme lokální značky i slovenské výrobce potravin. O to větší je radost, když vím, že jsme svým nákupem podpořili konkrétního člověka či rodinu.

Všimla jsem si, že nosíte boty od Wildling Shoes. Co na nich máte nejraději?

Wildling Shoes jsou boty, pod jejichž podrážkami cítíte přírodu a díky kterým se zlepšilo mé držení těla. Jakmile šlápnu na kamínek, hned se narovnám. Mé děti říkají, že jsou jako bačkůrky, a já s nimi naprosto souhlasím. Můj muž v nich prochodil celou zimu a už se chystáme na jarní kolekci.

Co pro tebe znamená být sama sebou v době virtuální reality?

Někdy se přistihnu, že v sobě řeším, že musím na Instagramu dosáhnout určité mety, protože se to povedlo jiným a já přeci nesmím zůstat pozadu. Potom se uklidním a připomenu si: „Rio, haló, tohle není tvoje cesta!” Neřešit čísla a davové psychózy je někdy těžké, ale musím říct, že když tomu nepropadám, pracuje se mi na sociálních sítích daleko svobodněji a lépe. Se svým sdíleným obsahem jsem spokojená, jelikož je skutečný a autentický.

Jak vypadá tvůj život podle feedu na Insta? A jaká je realita?

Snažím se zobrazovat svůj instagramový feed opravdu tak, jak vypadá náš život. Je radostný, barevný, hravý, vtipný… odehrává se v přírodě nebo doma, především v kuchyni. Všechno popisuji tak, jak to je. Můj feed je pro mě v podstatě určitou formou deníčku. Někdy mám potřebu se rozpovídat, jindy jsou slova zbytečná.

Na co jsi ve svém životě, vyjma rodiny, nejvíc pyšná?

Jsem moc šťastná, že umím péct vlastní chléb. Ten pocit, když ho vytahuji z trouby, je nepopsatelný. Vždy chutná jinak a vždy je naprosto fantastický. Kromě chlebíku jsem hrdá na to, že umím uvařit opravdu dobrá jídla, která lidé chválí. Mí bratři se totiž vždycky smáli, že bude manžel celý život jíst jenom vaječnou polévku :).

Co tě nejspolehlivěji učiní šťastnou?

Dortíčky :). Pokud to tedy smí být něco materiálního. Miluji kávu s dortíčkem. Tato kombinace by mi vlastně vyhovovala každý den - místo oběda!

LÍBÍ SE TI PRÁCE SLOW FEMME? PODPOŘ NAŠE AUTORKY.

Slow Femme magazín vznikl jako nezávislá platforma, nestojí za námi žádný mediální dům ani investor. Náš magazín stojí na dobrovolné práci všech členek redakce.