Andrea Vytlačilová: Udržitelnost je o využívání toho, co je nám lokální

čtení na 10 minut

Energická, spontánní a pokorná. Taková je Andrea Vytlačilová, studentka londýnské prestižní umělecké školy Central Saint Martins, kde právě dokončuje studium oboru Fashion Design. Naše povídání nás zavedlo do Mžan na Královehradecku, ale i do Stockholmu a New Yorku, kde Andrea působila na stážích u značek Acne a Marc Jacobs. Troufám si tvrdit, že o této talentované a inspirativní ženě ještě mnohé uslyšíme. Už teď se však můžete, stejně jako já, potěšit některým z jejích hedvábných šátků s autorskou ilustrací.

text a foto: Karo // editace textu: Zuzana Hrabánková

Co ti dneska udělalo radost?

Naše setkání. Zlatý paprsek celého dne. Ráno jsem nestíhala, má první dnešní schůzka se protáhla o hodinu... Začala jsem být nervózní z toho, že se celý den sype. A pak, jak jsem šla po mostě na Střelecký ostrov a z dálky viděla Coco Van, hned mi žilami projela radost.

Jaká je tvá nejhezčí vzpomínka na dětství?

Vyrostla jsem ve vesničce Mžany kousek od Hradce Králové. Měla jsem moc krásné dětství plné přírody, jízdy na kole a všelijakého tvoření a bádání. Vybavuje se mi vzpomínka na Velikonoce, kdy jsme s mamkou každý rok barvily kraslice a zdobily je kresbou voskem. Myslím, že právě tehdy jsem začala inklinovat k barvení a ke hře s pigmentem.

A byla to i tvá cesta k tradici, která se nyní promítá do tvé tvorby?

Asi ano. Nejsem z umělecké rodiny, ale má prateta, kterou jsem bohužel neměla možnost poznat, se věnovala ruční krajce. Našla jsem její tvorbu na půdě a opravdu mě chytla za srdce. Měla jsem pocit souznění s předchozí generací, jako kdybychom tvořily spolu u jednoho stolu.

Postupně do sebe začalo všechno zapadat. Mám ráda detail a dobře provedené řemeslo. Zároveň tíhnu k folkloru. Hodně lidí si pod tím představí cimbál a kroje, ale já ho vnímám jako hodnotu a dědictví našich kulturních kořenů, které si neseme dál. Přetváříme je pro náš nynější svět. Přijde mi škoda, že už se v Čechách folklor a tradice s ním spojené příliš nedrží. Více se drží asi na Moravě. Moje rodné východní Čechy jsou významně spojené s textilním průmyslem a okolím kolem Vamberka s vambereckou krajkou.

I skrze projekt My Bohemian Tale, na kterém spolupracuji s Lucií Desmond, se snažíme tuto kulturní tradici a textilní dědictví obnovovat. Vyzdvihujeme příběhy lidí a firem, které tvoří a zároveň nesou řemeslo.

Čím si chtěla být, když ti bylo deset? A čím chceš být dnes?

Chtěla jsem být návrhářkou. Strašně moc. Ani nevím, jak to přišlo. Vždycky jsem hodně kreslila, tato posedlost se se mnou nese dodnes. Dnes chci tvořit věci, které dávají smysl mně i někomu dalšímu. Nutně to nemusí být oděv, ačkoli se zatím vše okolo něj a textilií otáčí. Dělá mi obrovskou radost, když z mé myšlenky a kresby vznikne něco reálného, co si pak člověk může obléci. Ke všemu když mu to zpříjemní den nebo poslouží jako memento radostné chvíle.

Kdo tě inspiroval pro to, co děláš?

Má maminka je velmi nadaná na rukodělné věci, ale nikdy s tím dál nepracovala. Věnovala se biologii a ekologii. Vyrůstala jsem tak v ekologicky vědomé rodině, z čehož jsem byla v pubertě dost otrávená. Nikdo jiný v mém okolí to tehdy neřešil. Já sama jsem si k těmto myšlenkám našla cestu až při studiu v Londýně. Přirozeně až po řadě experimentů.

A pak je tu má babička, která celý život sbírá šátky. Když jsem byla malá, běhala jsem s nimi po zahradě jako víla. Tehdy jsem k šátkům nějak podprahově načichla. Babička byla nadšená, když jsem začala navrhovat své vlastní, sama je teď i často nosí a to mi dělá největší radost.

Jaké kulturní dílo tě naposledy dojalo k slzám?

Většinou se jedná o věci od českých výtvarníků nebo tvůrců, na které narazím v zahraničí. Když v londýnské galerii nebo knihkupectví objevím české jméno, dojme mě, že ačkoli jsme tak malá země, lidé jsou tu velmi šikovní a umí se prosadit i za našimi hranicemi. Myslím, že zahraničí mi paradoxně přineslo niternější vztah k domovu a začala jsem se více vnímat jako Češka.

Jakou nejdůležitější knihu jsi v životě četla?

Asi každá knížka, kterou jsem v určitém období mého života četla, mě transformovala. Pro mě důležité knihy čtu dlouho, často i s přestávkami a neustále se k nim vracím. Oblíbila jsem si Sapiens od Harariho, která mi dala jistý nadhled nad událostmi a budoucností i například ve vztahu k ekologii.

Jaké období české kultury považuješ za nejzajímavější?

Vizuálně blízká je mi secese. V tu dobu se dle mého názoru propojily všechny oblasti umění v celek - od sponky do vlasů, večerní róbu, přes vstup do metra po kávovou lžičku. Dokonalá symbióza.

Kdy se podle tebe stává běžná věc uměleckým dílem?

Pro mě je umění forma komunikace či exprese. Takže cokoli je vytvořené konkrétním tvůrčím člověkem a předávající nějaký názor nebo hodnotu, má pro mě umělecký charakter. Řekla bych, že umění by mělo být součástí běžného života, ne jen zavřené v galeriích nebo muzeu. Život mu dávají lidé, není třeba jej segregovat a stavět na přehnaný piedestal.

Jsi komerční návrhářka?

Asi ano. V Čechách se občas setkávám s odmítavým postojem ke slovu “komerce.” Mou práci dělám z lásky, jinak bych se jí nevěnovala, ale taky musím žít. Myslím si, že je fér ukázat klientovi hodnotu produktu tak, aby se už nejednalo o odcizenou věc z regálu, ale měl možnost si ji vážit. V ideálním světě má každý produkt svého klienta. Oděv i skleněná váza.

Kde a co jsi studovala?

Právě dokončuji studium oděvu na univerzitě Central Saint Martins v Londýně. Jedná se o kreativní školu, kde máš už v rámci studia možnost spolupracovat s oděvním průmyslem a zjistit, jak opravdu funguje.

Na jakou pracovní příležitost ve svém životě jsi opravdu pyšná?

Jsem pyšná na všechny, každá mě posunula dál. Stále mi to přijde jako velká náhoda, že jsem měla jako holka z Čech možnost spolupracovat s takovými jmény. Hned první stáž ve Stockholmu u Acne Studios pro mě byla cestou do úplně jiného světa. Pracovně jsem šla z nuly na sto během prvních týdnů. Zjistila jsem, že má práce je pouze jedním segmentem, který závisí na práci celého týmu lidí. To, že celá práce nemusí stát na mně, mi přineslo pocit úlevy. Začala jsem své počínání vnímat jako součást celku.

Kterou vlastnost považuješ za tu nejdůležitější pro svůj úspěch?

Asi urputnost. V tom nejpozitivnějším slova smyslu. Skrývá se pod tím vytrvalost. Nesmíš se nechat nijak odradit. Sebou samotnou ani svým okolím. Taková zamilovaná urputnost...

Jak vypadá tvá závěrečná práce a jak moc ji omezilo uzavření školy kvůli koronakrizi a tvé stěhování zpět do Čech?

Má závěrečná práce se věnuje tématu návratu domů. Začala jsem nad tím přemýšlet už ve Stockholmu a během cest mezi New Yorkem a Londýnem. Loni jsem strávila doma jen dva týdny z celého roku. Čím víc jsem se vzdalovala, tím víc jsem cítila, že tady je můj domov. To byla má první inspirace.

Pracovala jsem s názvem vesnice Mžany (od slova mlha), ze které pocházím, a začala si hrát se světlem, tamním folklórem, tradicí, řemeslem... Na kolekci jsem chtěla ukázat, že je možné ji vyrobit u nás, lokálně, vážit si jí a být na ni patřičně hrdí.

Pak, když se ukázalo, že se musíme narychlo odstěhovat z Londýna zpátky do Čech, bylo to pro mě vlastně vysvobození. Kolekci jsem začala vytvářet na místě, které ji inspirovalo a musela jsem využívat jen to, co jsem v tu chvíli měla. Místo sítotisku jsem se vrhla na výšivku, na kterou bych normálně neměla čas. Barvila jsem látky květinami a ovocem od nás ze zahrady a navíc jsem se propojila s českými textilkami, protože jsem si na oděvy sama nemohla tisknout.

V kolekci využívám i věci po mých předcích - konkrétně žakárové povlečení a krajky po pratetě, které tak mohou nést její příběh dál.

Jak v tvém podání módy vypadá udržitelnost a upcyklace?

Pro mě je udržitelnost o využívání toho, co je nám lokální. O nákupu od domácích tvůrců, protože tím investujeme sami do sebe, do naší ekonomiky a budoucnosti. Mám ráda využívání starých předmětů, které svou kvalitou mohou posloužit pro další tvorbu. Třeba zmíněné povlečení.

Co tě nejspolehlivěji učiní šťastnou?

Káva. (smích)

Ale úplně nejvíc mě činí šťastnou, když mi někdo napíše, že si koupil můj šátek, nosí ho a dělá mu radost. A pošle mi fotku.