Karolína Holubová: Celé dospívání jsem se styděla. Teď fotím umělecké "porno"
Kdybych měla charakterizovat Karolínu Holubovou jedním slovem, označila bych ji za přímočarou. Sešly jsme se jedno srpnové odpoledne na kávu a velmi otevřeně prodiskutovaly všechny mé všetečné otázky: vztah k mamince, herečce Evě Holubové, vlastní ženskost a sexualitu, ale i práci fotografky pro fashion značky a současné fungování módního průmyslu. Karolína na mě působila jako člověk, který umí velmi dobře komunikovat svůj názor a postoj a nebojí se jít za hranici společenských konvencí. Vždyť posuďte sami.
text a foto: Karo // korektura textu: Lucie Víchová
S maminkou Evou Holubovou připravujete inscenaci Revizor pro Studio DVA. Jaká je tvá role?
Pracuji na něm jako art supervisor-kreativní poradce a hlídám mámě třeba světla nebo kostýmy. Mamka své první předsavení jakožto režisérka pojala velmi čistě, jde opravdu po Gogolovi.
Jak to máš s divadlem a herectvím ty?
V průběhu dětsví jsem hrála v epizodních roličkách nebo reklamách. Herectví se neodříkám, akorát ho nedělám. Lidé se mě ptali, jestli budu herečka jako maminka a to mě rozčilovalo. Tehdy jsem zarputile tvrdila ne. Dnes tomu nechám volný průběh a uvidíme, jestli se k tomu někdy dostanu. Před časem jsme s Matějem (pozn. red.: hereččin přítel) natáčeli klip pro Mandrage a to mě bavilo.
Jaká je tvá nejhezčí vzpomínka na dětství?
Když jsme s rodičema chodili do lesa houbařit a museli jsme přeplavat rybník, abychom se tam dostali. Tyhle chalupářské momenty jsem měla strašně ráda. Na houby už teď nechodím, protože jsem strašně málo v Čechách. Navíc máme chalupu na Sicílii a tam houby nerostou, což je škoda, protože si myslím, že bych byla hodně dobrý houbař. (smích)
Jaké to bylo vyrůstat po boku slavné maminky?
Dlouho jsem nerozuměla tomu, že je moje maminka něčím jiná. Samozřejmě byly momenty, kdy to člověk pocítil. Třeba jednou na táboře. Neměla jsem tam skoro žádné kamarády, což se samozřejmě změnilo ve chvíli, kdy se rozkřiklo, že má máma je Eva Holubová.
Řešili jste doma bulvár? Jak ses cítila, když o tobě poprvé napsali?
Nějakým způsobem ano, ale hodně všedně. Je to součást našeho života. Jednou, když jsem byla mladší, mě vyfotili z profilu a já se ubíjela tím, že tam mám velký nos. Bulvární fotografové vždycky vyberou ty nejhnusnější fotky (je otázka, jestli umí vyfotit i jiné). Ale teď už to člověk tak neprožívá a hlavně nesleduje a nevnímá.
S maminkou Evou máte velmi blízký vztah. Bylo to tak vždycky? Jak se vyvíjel?
Vždy jsme byly velké přítelkyně. A čím starší jsem, tím přátelštější vztah máme. Je to člověk, ve kterého mám obrovskou důvěru a vím, že za ní můžu s čímkoli přijít. Jedna druhé se díky tomu nebojíme, takže si říkáme všechno, a tím pádem máme vždycky „vyvětráno“, což je příjemné.
Byla tato důvěra i jedním z impulzů, proč jste se rozhodly společně pustit do vaší agentury Holubice Agency?
Určitě! Já si myslím, že by to s náma taky nikdo jiný nevydržel. (smích) Vlastně jsem si my dvě ve výsledku zbyly. To ale nemusíme nikomu řikat. S Holubice Agency toho plánujeme spoustu – přednášky, workshopy, besedy na různá témata. Děláme podcast a chtěly bychom vydávat lifestylový magazín. Měl by být ve stylu Harper´s Bazaar nebo Vogue za dob fashion editorky a později editor in chief Diany Vreeland. Obsah s přesahem a prostorem pro sny. V dnešních magazínech je spousta článků převzatá a sobě navzájem podobná. Stačí se zamyslet, kolik českých umělkyň, filantropek nebo vědkyň uvidíte v českých magazínech... Skoro žádné. A na titulkách jsou jenom mladé, hezky vypadající holky. Tak pro koho je ten magazín vlastně dělaný? Pro zralou ženu, tam toho moc není…
TVORBA
Vzpomeneš si, kdy jsi měla poprvé v ruce foťák?
První foťák, který zaznamenávám, je Canon IXUS 400, to byl malý kompakt, který mi máma koupila asi v páté třídě.
V čem se tvá tvorba odlišuje? Jaký je tvůj rukopis?
Těžko říct. Můžu si myslet, protože v tomto nejsem objektivní, že to, co chci projektovat, je člověk. Že jdu po jeho energii. Hrozně ráda pracuji s lidma, jsou pro mě důležitější než oblečení. Móda má sloužit lidem, ne lidi jí.
Foto: Osobní archiv Karolíny Holubové
Co nebo koho nejraději fotíš a proč?
Polo-Nahý kluky.
Byla fotka jeden z důvodů, proč ses rozhodla přestěhovat do Londýna?
Spíš to byl oslí můstek. V Praze jsem dostudovala anglickou střední školu, ale věděla jsem, že s mým bodovým hodnocením bych se nedostala na psychologii nebo literaturu. Tak jsem šla studovat umění a protože nemumím kreslit nebo malovat tak – fotografii.
Foto: Osobní archiv Karolíny Holubové
Foto: Osobní archiv Karolíny Holubové
KAROLÍNA HOLUBOVÁ O ŽENSTVÍ A ŽENSKÉM TĚLE
Pro Harper´s Bazaar jsi napsala: „Jsem žena, co se dlouho potýkala se svojí ženskostí a v době dospívání ji neuměla přijmout. Neuměla nakládat se svým tělem, styděla se za své biologické ženské přednosti (i „zadnosti“...) a brala své ženství jako prokletí a jako určitý handicap. V době dospívání mi přišlo, že být mužem je výhodnější už jenom pro to, že muži a chlapci si mezi sebou nemusí dokazovat vzhled a nemusí tolik hledět na to, co a které značky nosí.”
Kdy se tvé vnímání vlastní ženskosti změnilo a v jakých chvílích si nyní připadáš ženská a sexy?
Po příjezdu do Anglie jsem tři roky studovala bakaláře ve městě Norwich. Dala jsem si za cíl mít samý áčka, takže jsem trávila čas mezi školou, knihovnou a svým pokojem. Hodně času jsem trávila sama a měla tak prostor se v sobě vrtat, pojmenovávat věci, začít na sobě pracovat. Hodně dobře se umím odrážet ze dna. Celkově jsem se uklidnila a začala si víc vážit vlastní ženskosti.
Ale nejlíp mi začalo být, až když jsem potkala Matěje. Je důležité mít po boku někoho, kdo vám dá prostor a nesnaží se vás předělat k nějakému vlastnímu obrazu. To jsem před tím s žádným patrnerem nepocítila.
Foto: Osobní archiv Karolíny Holubové
Foto: Osobní archiv Karolíny Holubové
Jak potom vědomí vlastní sexuality ovlivnilo tvou tvorbu? Ať už jako fotografky, modelky nebo spisovatelky?
Tak to si myslím, že je víc než patrné na mých fotkách, které jsou víc než erotické. Fotím umělecké “porno”. (smích) Jsem typ holky, která do osmnácti nenosila podpatky nebo výstřih. Celé dospívání jsem se styděla. Až teď se učím dát najevo svou sexualitu a smyslnost a to ne ve smyslu partnerském, ale přenáším to do vlastní tvorby.
Téma ženské sexuality a ženského orgasmu jsi několikrát otevřela i na vlastním Instagramu…
Protože si myslím, že je potřeba otevřít diskusi nad pocitem ženské viny a méněcennosti v sexu. O tomto tématu se vůbec nemluví. Akt nejčastěji skončí ve chvíli, když se udělá mužský partner. A jestli se holka v tom vztahu udělá každý druhý tejden, to nikoho nezajímá. A my, ženy, častokrát neumíme partnerovi říct: No ale počkej, co já?! Jsem tu přeci taky. A to si myslím, že je dobrý řešit.
O PRÁCI V MÓDNÍM PRŮMYSLU
Můj šatník ovlivnil život v Londýně tak, že vím, že v tomto městě je možné nosit úplně cokoli a nikdo se za tebou neotočí. Až ti to bude skoro líto.
Práce v módním průmyslu pro mě znamená šíření myšlenky, že bychom se měli zastavit, uklidnit a zamyslet nad tím, že neexistují žádná pravidla, jak, kdy a co nosit. Že bychom si neměli kupovat modrou, protože teď tahle barva letí, ale protože nám ladí k očím, máme ji rádi a dobře se nám nosí.
Fungování módního průmyslu a rychlo módy jsem začala řešit v Londýně, kdy jsem pracovala ve skladu a viděla, kolik zboží nám přijíždí a jak se s ním nakládá. Třeba tričko, které stálo padesát liber, se válelo na zemi, pak ho někdo vyžehlil, pověsil a prodal. To je neakceptovatelné. A kolik se toho pak neprodalo a zase odvezlo…
Na světě by se mělo otočit o 180°… My lidé. Měli bychom se přestat chovat velkopansky a začít víc kriticky myslet, hledat si informace z několika zdrojů.
PODPOŘTE SLOW FEMME NA PATREONU
Čteš Slow Femme ráda, inspirují tě naše články? Podpoř nás!
Vyber si jednu z odměn na portálu Patreon a staň se naším Patronem.
Děkujeme!
