Už jste někdy potkali bílého králíka? Já ano – pod touto přezdívkou se skrývá křehká blogerka Nicole Kudelková, se kterou jsme se sešly nad kávou v malinkaté pařížské kavárně. Pokud máte chvilku, určitě si probrouzdejte její Instagram, Nicole má totiž perfektní cit a oko pro detail skrytých krás zdánlivě všedních věcí. Zajímalo mě, jaký vztah má Nicole s rodiči, kdo ji přivedl k umění a co ji vůbec přitáhlo do Paříže. Příjemné a inspirativní čtení.

text a foto: Karo

Kde jsi vyrostla a jakou roli v tvé rodině hrálo umění?

Pocházím z Klatov, ale ráda říkám, že jsem ze šumavských luhů a hájů. Na Šumavu to od nás totiž bylo vždy kousek.

Zájem o umění u nás v rodině vždycky byl, naši mě k němu vedli. Můj táta se kvůli bývalému režimu nedostal na uměleckou školu, takže si doma po večerech maloval a já jsem v tom prostředí vyrůstala. Od malička jsem také chodila do lidušky, kde jsem měla výtvarnou i hudební nauku a dramatický kroužek.

Chodili s tebou vaši třeba do galerie?

Přemýšlím… Klatovy jsou kulturně chudé město, ale funguje u nás třeba Galerie U Bílého jednorožce, kam jsme chodili jako malí. Když jsme pak něco ve výtvarce malovali, vždy se to v této galerii objevilo skrze studentské výstavy. Později jsem spíš tahala rodiče do galerií já, pamatuji si třeba, když jsme si dělali společné výlety do Národní galerie nebo do DOXu.

Chci tím navázat na to, že já sama jsem se dostala do galerií především díky rodičům, v rámci studia na gymnáziu se na podobné aktivity vůbec nenašel čas. Což mi přijde škoda, protože ne všechny děti mají takovou šanci, jakou jsem měla já.

Na gymnáziu, které jsem vystudovala, to bylo stejně – také nás nikdy nevzali do muzea. Přednost měly geologické a zeměpisné exkurze. Nyní, při studiu v Paříži, si to vynahrazuji. Při nedávné návštěvě galerie Centre Pompidou mě zaujala kustodka, která tam provázela jednu z mnoha tříd. Zrovna stáli před obrazem od Matisse a ona se ptala, co vyobrazená ryba může znamenat. Fascinovalo mě, jak se děti hlásily jedno přes druhé, zajímaly se. To u nás v galeriích moc nevidím.

Zmínila jsi, že jsi malovala. Věnuješ se tomu stále?

Vždycky jsem věděla, že chci studovat uměleckou školu. Avšak kvůli povinnostem na všeobecném gymnáziu, které kladlo důraz na biologii a matiku, se kterými jsem se prala, mi nevyzbyl čas na přípravu na talentovky. Takže se můj sen rozplynul a vlastně jsem se k němu vrátila oklikou, skrze studium Arts Managementu na VŠE, ale hlavně díky psaní blogu. Na gymplu jsem také chodívala do školy se skicákem, do kterého jsem si malovala komiksy. Když to viděli učitelé, říkali mi „Ne Nicole, ty si nebudeš malovat, ty budeš poslušně sedět a poslouchat výklad…” a já jsem z ničeho nic malovat přestala, protože jsem neměla kdy. Stále jsem se však potřebovala nějak umělecky projevit, a tak jsem začala fotit a psát blog, skrze který můžu lidi informovat a podněcovat je k tomu, aby se zajímali o kulturu, chodili do galerií a vnímali krásno kolem nás. A musím říct, že nebýt tvůrcem umění, ale hledat cesty jak jej lidem dennodenně zprostředkovávat, mi sedí mnohem víc.

Jak důležitá je v tvém životě estetika?

Hrozně moc! Jsem rozený estét. V mém životě se kolem estetiky točí vše. Doma si ze mě dělají legraci, že si nekupuji praktické, ale hezké věci. Živím se focením produktů v přirozeném prostředí, takže i můj byt je logicky plný hezkých věcí. Je to byt estéta. Byť to může znít jakkoli materialisticky, tak v hezkém prostoru přijdu na úplně jiné myšlenky.

Jaké kulturní dílo tě naposledy dojalo k slzám?

Já se dojímám nad hromadou věcí. Pro mě je fascinující už jen to, když si teď tady v Paříži udělám „rendez-vous” – den sama se sebou. Většinou to znamená hodně kafe a několik muzeí umění, ve kterých mě baví třeba jenom stát před obrazem, koukat se na něj a nechat se jím obklopit. Nechci působit, že jsem nějaký znalec umění – jen mě baví, jak na mne umění působí a ráda se jím nechávám zcela pohltit.

Jak bys popsala svůj styl ve třech slovech?

Určitě konzervativní, protože pořád nosím to samé a když si chci něco koupit, tak to dost dlouho zvažuji. Pak monochromatický, protože mými barvami jsou béžová, bílá, hnědá a pudrově růžová, takže můžu všechno kombinovat se vším. A elegantně-uvolněný, protože je pro mě priorita cítit se pohodlně. Podpatky si vezmu jednou do roka, když chci být na Fashion Weeku fakt za dámu (a také toho jednou do roka pěkně lituji).

Ráda mícháš oděvy ze sekáče, z řetězců a od designerů. Když si kupuješ něco nového na sebe, na co se zaměřuješ? Co je pro tebe při výběru důležité?

Dost střihů mám už v oku a vím, co mi sedne. Ráda nosím oversize věci. Vlastně tvoří naprostou většinu mé skříně. A v sekáči mi nevadí jít po věcech, které jsou třeba o deset čísel větší, protože si je mohu nechat zmenšit, třeba jako u kabátu, co mám zrovna na sobě. A přistihla jsem se, že když už jdu do fast fashion řetězce, tak vždy kontroluji, z čeho byl daný kousek vyrobený. Třeba svetry z H&Mka mám v šatníku pět, šest let; jsou z velkého podílu vlny a pořád perfektně drží. Pak se také dokážu nadchnout pro to, když má nějaká značka příběh – jako například batohy od Freitag, které jsou vyrobeny ze starých plachet na kamiony. Nebo třeba kabelky PBG Studio, které vznikají pod rukama holek, jejichž tvůrčí proces mě neskutečně baví.

Hodně cestuješ a na jeden z posledních výletů do Barcelony ses vypravila sama. Co ti to dalo a jak ses cítila?

Naučila jsem se, že nemusím čekat na to, až mě někdo někam vezme, ale že si můžu všechno splnit sama. Získala jsem ohromný klid a svobodu, mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. Zároveň jsem měla čas přemýšlet, získala odstup od věcí a nadhled nad nimi. Ráda cestuju s přáteli, ale tohle je úplně jiná dimenze. Podobně se cítím i teď, když bydlím sama v Paříži.

Proč ses vypravila na Erasmus právě do Paříže, co tady studuješ a jak se výuka liší od té v Praze?

V přihlášce na Erasmus jsem si dala Paříž na první místo, vůbec jsem však nedoufala, že by to mohlo vyjít. Když jsem se to tehdy dozvěděla, štěstím jsem to oplakala. Studuji tu ESCE International Business School, specializaci na Communication, Luxury and Prestigious Products. Učíme se o historii módy, jak komunikovat kulturní dědictví značek a prodávat tak luxusní produkty. Na Arts Managementu nás vedou stejným směrem, alespoň co se animace kulturního dědictví týče, ale přesah do luxusních značek u nás chybí. Výuka je tu docela jiná, například proto, že pracujeme na projektech ve velkých skupinách a pokaždé s někým jiným, na což nejsem moc zvyklá – na Artsu už jsem si například vytvořila okruh lidí, se kterými na školních projektech spolupracuji a předem víme, v čem je kdo z nás dobrý a co koho baví.

Jaký vztah máš s rodiči a čeho se na nich nejvíc vážíš?

Cením si toho, že jsme k sobě byli vždy otevření, takže jsem věděla, že kdykoli můžu s jakýmkoliv problémem přijít. Máme opravdu krásný vztah založený na komunikaci a otevřenosti. Od samého začátku mě také ve všem podporovali.

Jakou nejšílenější věc jsi v životě udělala?

Jsem hodně rozvážný člověk, takže o úplně šílených věcech se nemůžeme bavit. Pro mě je šílené jenom to, že se někam odstěhuju a žiju tam sama, třeba do Paříže (smích).

Co tě momentálně nejvíc štve?

Štve mě to, jak lidé neznají naši historii a zároveň se nezajímají o aktuální dění kolem sebe. Z toho pramení mnohé.

Jaké vlastnosti si na lidech nejvíc vážíš?

Vážím si lidí, kteří jsou aktivní a chtějí něco změnit. To mě samotnou inspiruje a snažím se takovými lidmi co nejvíce obklopovat. Vážím si jejich energie, kterou někteří z nich dokáží předat i nám ostatním.

Magazine