Kamila Boudová je neskutečně otevřený člověk. To ona a její Sustainable Fashion Days mě před lety přivedly na myšlenku Slow Fashion. S módní revolucionářkou, jak ji rády označují česká média, jsem se sešla na oběd v jednom z pařížských bister a za hodinu jsme zvládly prodiskutovat všechno kolem pomalé módy, koučování, ženské spirituality i o životě mezi Paříží a Prahou…

text Karo // foto: redakce Slow Femme

Jak bys ve třech slovech popsala Kamilu Boudovou?

Ty bláho, kdo je Kamila Boudová? Kamila Boudová je… první mě napadá blázen, žena a svoboda.

Kým nebo čím jsi byla v životě nejvíc ovlivněná?

Je to trapný… ale mojí mámou (smích) a její komplexní osobností, kterou jsem do sebe nasála v době, kdy jsem vedle ní vyrůstala. A kompostem v rohu zahrady.

A chtěla jsi být jako teenager jako tvoje máma?

Vůbec ne. A možná právě proto jsme si nyní tak podobné. Dnes je to naopak díky tomu, že jsem se přestala vnímat jako její dcera. Moje máma je pro mě inspirace jako žena, ale není pro mě vzor jako moje matka. To už jsem odstřihla.

Dlouho se věnuješ propagaci myšlenky Slow Fashion. Dokonce tě některá česká média označují za “módní revolucionářku”. Jak se změnila Slou Fashion za dobu, co se jí věnuješ?

Hrozně moc! Stačí se podívat, kolik prostoru se tomuto tématu v médiích dává. Ale je to miniaturní rozdíl v tom, co se děje v módním průmyslu.

Pojem ekologie měl boom v devadesátých letech, kdy byly první skandály typu: děti šijící míče a boty pro Nike. Hodně rychle se zvyšuje skupina lidí, kteří už chápou, že nemá smysl před tím zavírat oči. Tím pádem se rozevírají nůžky mezi hatery a rychle rostoucí skupinou, která v eko smyšlení potřebuje podpořit. Na to samozřejmě reagují i velké korporace, které přichází s “udržitelnými” alternativami jednotlivých výrobků. Někdo to považuje za tzv. Greenwashing, já sama jsem s tím měla problém. Nyní si však myslím, že i tyto řetězce prostě musí někde začít. A jasně, že by toho mohli dělat víc, ale to bychom pak měli zabrat všichni. Takže já to beru tak, že to jsou postupné kroky.

S projektem Slou Days jste odvedly desátou sezónu. Co ti při přípravách dělá vrásky a co naopak radost?

Ohromnou radost mi dělá komunikace s týmem, partnery a klienty - to propojování s lidmi mě nabíjí. Naopak mi někdy dělá vrásky, že nenacházím čas, věnovat se Slou Days natolik, jak bych chtěla.

Žiješ mezi Prahou a Paříží. Jak těžké je vést projekt takto na dálku?

V pohodě. Po přečtení knihy od Michaela Gerbera jsem zjistila, že ty sama si musíš nastavit svůj business tak, aby pracoval pro tebe a ne ty pro něj. Teď tedy vím, že můj život je nyní v Paříži s malým dítětem a prací. A kolem toho jsou mé aktivity typu Slou Days, které mi dělají radost a nepohlcují mě.

Jakou nejzajímavější myšlenku jsi v poslední době četla?

Když ze života budeme vytěsňovat pouze temnotu a klanět se pouze světlu, tak nás ta temnota jednou prašní po hlavě. Tedy že je potřeba přijímat svět komplexně, jakoby temno a světlo byla jedna a ta samá věc, nedělat v tom žádné rozdíly.

Jak se zpomaluješ?

Základní je, myslím si, vystoupit z toho robota, co všechno musí. A říct si: můžu se na to vykašlat? Můžu? Tak se na to vykašlu. To prádlo počká. A druhá věc, podle mě pro ženy zásadní je, že hlavním účelem života ženy je žít v potěšení. Myslím, že mají být placeny stejně jako muži za poloviční úvazek. Vím, že mě možná všechny feministky a muži roznesou na kopytech, ale žena si má svou práci užívat a dělat ji s nadšením a věnovat spoustu svého času rozvoji sebe, své komunity, domácnosti. Potom je samozřejmě spousta žen, které řeknou, že nechtějí být u té plotny a já nevím co. Ale fakt se to vrací zpátky do módy. Ty nejvzdělanější a nejlepší ženy na světě, chtějí být doma, starat se o svého muže a děti, látat kalhoty a sázet mrkev. Označují se za neokonzervativní. Být matkou je považováno za pejorativní a to tak vůbec nemá být. Workoholici jsou společensky vyřízení lidi.

V jakém uměleckém díle bys chtěla žít?

První mě napadly Monetovy lekníny.

Jakého kousku svého šatníku si nejvíc vážíš?

Asi svetr, co mám na sobě, jedná se dárek od slečny z blogu Ekolama. Jeho předchůdcem byl starorůžový vlněný svetr, který jsem si zničila během praní. No a na základě mého postu z Instagramu mi slečna z Ekolamy poslala tento nový. Dále boty od značky Cutulum a kozačky, které jsem dnes vytáhla na devátou sezonu.

Jak bude podle tebe vypadat budoucnost módy?

Za kolik let?

Hm, za pět a za deset? Tou dobou už bude platit Fashion Pact.

Fashion Pact nic nezmění. Takových papírů už podepsalo tolik lidí. Změna musí přijít ze všech stran, velkou sílu mají samozřejmě zákazníci. Třeba organizace Fashion Revolution komunikuje, že budeme víc a víc nosit second-handové oblečení. Doufám, že se z oblečení stane komodita, která se nekupuje a nevyhazuje, ale taková, která se sdílí.

Kam bys mě vzala na kafe v Praze a kam v Paříži?

V Praze do Mistralu a v Paříži do části Le Marais, kde je obchod Buly 1803 ve stylu Ludvíka XIV. Ten prodává pečující produkty, při jejichž výrobě nejsou použity žádné plasty a chemikálie, mají patentované parfémy bez alkoholu. Když vstoupíš, připadáš si tam jako u apatykáře z osmnáctého století.

Jakou nejdůležitější věc ses v životě naučila?

„If it doesn't feel good, it's not good.” To je taková univerzální rada, kterou jsem dlouhá léta zanedbávala a teď žiju už jen podle ní. A v poslední době mě přes videa na YouTube koučuje Jana Radová, která se věnuje ženám, ženské energii a sexualitě. Což se vůbec netýká toho, co děláte v posteli, ale jak prožíváte sebe jako ženu. Zaujalo mě např. téma jak pracovat se svým vnitřním dítětem a jak jej oddělovat od sebe jako ženy.