S Evou Urbanovou jsem se poprvé setkala před několika lety při pohovoru o místo brigádnice do prvního z dnešních čtyř nezávislých obchodů Nila. Odcházela jsem s pocitem, že proti mně seděla velmi cílevědomá žena, která ví, co chce a dokáže pro myšlenku nadchnout i okolí. Uteklo několik let a my se po různu setkávaly na akcích věnovaných pomalé módě. Té totiž Eva s manželem zasvětili život - v Praze provozují čtyři prodejny s nabídkou více než dvou set značek, jež spojuje udržitelnost, kvalita a nadčasovost.

text a foto: Karo // čtení na 20 minut

Jaké jsi měla dnešní páteční dopoledne?

Vyhradila jsem si prostor pro sebe a dopoledne strávila u kadeřníka, takže se teď sžívám s novým účesem (smích).

Četla jsem u tebe na Instagramu o vašich pátcích s dcerou Medou. Jak takový den vypadá a co vás dneska ještě čeká?

Meda je domškolák a v pátek nechodí do komunitní skupinky ani nemá jinou aktivitu, takže často chodíme do bazénu nebo se jdeme nasnídat, nakupujeme na trzích nebo zalovíme v knihovně. Ty dny nemají žádnou zásadní strukturu. A často skončíme v obchodě, kde doháním resty a Meda mi pomáhá. V pátek ráda odpočívám proto, že jsem takový pracovní „sprinter”, pracuju až do večera a ráda také v neděli, takže s úderem čtvrtečního večera bývám připravena si trochu odpočinout. Jsem ráda, že můžeme trávit čas jen spolu. Nechci, aby moje práce byla na úkor našeho vztahu.

Jaká je tvá osobní nejhezčí vzpomínka na dětství?

Ta je spjata s naší chalupou v Beskydech. Trávila jsem hodně času na tamní půdě, kam střechou prosvítalo slunce a ozařovalo staré trámy. Byla plná věcí po prababičce, babičce a mámě a já si tam chodila číst.

Co sis odnesla z výchovy tvých rodičů? Používáš některou z jejich „metod” nebo jdeš vlastní cestou?

Myslím si, že jdu svou vlastní cestou. Moje výchova byla plná lásky. Našim záleželo i na dobrých známkách ve škole. To mi v životě obrovsky pomohlo a vím, že mí rodiče pro nás chtěli jen to nejlepší. U svých dětí jsem se rozhodla pro mírně alternativní přístup. Ten je svobodný a otevřený, umožňuje jim ponechat si vlastní tah na to, co je bude bavit. V kontextu toho, jak se svět stává komplexním a propojenějším, věřím, že základem výchovy musí být „výchova srdce”. Empatie, orientace na hodnoty a pochopení širšího kontextu mi přijde důležitější než technické znalosti. Také své děti nechci do ničeho tlačit. Pokud mají o něco zájem, čekám, než se ozvou třeba pětkrát. Takhle se Meda asi po půl roce připomínání „dopracuje” k soukromým lekcím hry na piáno a já se na to i za ni těším.

Nedávno jsem byla na křestu knihy Ke stolu!. 19 autorů se zamýšlí nad kvalitou života v Praze a jak docílit jeho zlepšení. Jak se tobě a tvé rodině žije v Praze? Co si myslíš, že tu funguje a co by chtělo vylepšit? Kam se můžeme posunout?

Nám se tady žije dobře, s výhradou toho, že bydlíme v místě, odkud nemáme snadno dostupný velký park. Změnila bych regulaci parkování aut. To vnímám jako něco, na co si lidé hodně stěžují. Praze by určitě prospěla i regulace Airbnb, která zbytečně táhne nahoru ceny bytů a asi bych víc regulovala reklamu a to, jak vypadají ulice v centru města.

Kdyby si mě měla pozvat na kávu, kam bys mě v Praze vzala?

Mám moc ráda Café Jen v Kodaňské. Blízko našemu karlínskému obchodu pak Můj šálek kávy. Obojí mne inspiruje skvělým a milým týmem a vždy úžasným servisem a přátelskou atmosférou. V obou kavárnách jsem napsala spoustu textů a vymyslela spoustu věcí, díky za to! Samozřejmě Etapa, jako milovaný nováček na scéně, i když tam nějak pracovat nedovedu, možná proto, že vždy někoho známého potkám. Ale moc ráda chodím i do super profesionálního a s láskou vybudovaného Coffee Source na Francouzské (Francouzská 106, Praha 10).

Ačkoli se v tomto rozhovoru nechci věnovat primárně Slow Fashion, protože na toto téma už s tebou bylo vedeno víc rozhovorů, nemůžu si odpustit otázku: jak vnímáš vývoj pomalé módy v ČR a vztah veřejnosti k ní?

Dramaticky více lidí se o toto téma zajímá, avšak nedokážu vždy úplně rozlišit, kde je opravdový zájem versus následování trendu. Otázka je, zda to vůbec zkoumat. V dnešní době je každý „udržitelný”. Je to takový mnohokrát „vykradený” termín, který si snaží na čelo nalepit skoro každý. Vždy je potřeba zkoumat, zda je etický přístup k přírodě a lidem opravdu součást DNA daného člověka, brandu, influencera, novináře atd., či jen příležitostný odpustek, greenwashing. Na místní scéně se nálepkou „slow fashion” honosí i firmy, kterým nepřísluší a vlastně úplně (či vůbec) nepochopily, co znamená. Nedávno se mi stalo, že si jedna firma přivlastnila můj obsah přitom jejich výrobky označení „etická móda” nesplňovaly. Myslím, že je potřeba o tomto tématu ještě o trochu víc mluvit, více definovat, co a kdo se může takovým označením zaštiťovat.

Tip: Greenwashing: (ne)udržitelné kolekce a jak je poznat

Tip: Jak textilní řetězce mění náš názor na cenu oblečení?

Nedávno jsem vedla diskusi nad tím, že se na sociálních sítích objevuje něco, co bych nazvala blogerských greenwashing. Daný influencer na jedné fotce představuje super zelený produkt a myšlenku udržitelnosti, kterou v zápětí druhou fotkou úplně popře. Jak ty toto vnímáš?

Vím, co máš na mysli. Z pohledu NILY a mojí práce to vnímám tak, že když to dává smysl a líbí se nám obsah, který influencer tvoří, rádi se s ním propojíme. Je-li tam plné hodnotové souznění, o to lépe. Na druhou stranu, jsou influenceři, pro které je třeba NILA málo radikální, i tací, co třeba mají silný akcent na kvalitu oděvů, způsob skládání šatníku atp., jejich obsah efektivně pomáhá ostatním nalézt své vlastní sebevyjádření a vlastně si sami často ani nejsou vědomi, jak dobrým „slow fashion” příkladem jsou. Záměrně pro některé kampaně vybíráme influencery, kteří mají třeba silnější akcent na módu než na ekologii či etiku výroby. Tím zaujmeme i zákazníky mimo naši běžnou bublinu a někdy spoluprací ovlivníme samotného influencera a ten se třeba posouvá. A někdy se zase posuneme my. Vím, že to možná bude znít zvláštně, ale z mého pohledu to jsou z převážné většiny velmi mladí lidé, nechci nikoho mentorovat a poučovat, ale zároveň nevnímám ničí stanovisko jako finální či neměnné a jsem ráda, pokud svou činností mohu získat příležitost ovlivnit ostatní. Pokud by ses mne zeptala, zda půjdu raději vyprávět o slow fashion skupině příznivců či skupině skeptiků, vyberu si skeptiky a shopaholiky, protože je to užitečněji strávený čas. A jsem zvyklá, že pro mnoho lidí je to zatím okrajové téma. Z etických důvodů u nás v NILE nakupuje kolem 30 % lidí, zbylí si naše zboží vybírají primárně proto, že je kvalitní, nebo se jim líbí esteticky. Nebo nad tím ani nepřemýšlejí. I to zcela respektuji, všichni se nemohou zabývat vším.

Letos jste oslavili osmý rok fungování NILY. Jak se za tu dobu změnili vaši zákazníci?

Myslím si, že se až tolik nezměnili. Naše hlavní cílová skupina jsou vzdělané, sofistikované ženy s názorem, co v životě a ve svém počínání hledají smysluplnost. Snažíme se oslovovat i mladší zákazníky, avšak ne na úkor ceny a kvality zboží, které prodáváme. Často k nám tak musí dorůst - buď příjmově nebo způsobem, jakým tvoří svůj šatník. Snažíme se jim vyjít vstříc dostupnějšími značkami jako Armedangels, SKFK. Věřím, že si u nás vybere každá žena.

Často jsem tě slyšela mluvit o tom, že nepodporuješ velké swapy. Mohla bys tento svůj postoj vysvětlit?

Nechci se strefovat do jiných aktivit. To vůbec ne. Myslím si, že idea swapů je dobrá, avšak ne úplně těch veřejných a obrovských, kde to často trochu vypadá jako směna textilního odpadu z umělých vláken. Stejně jako s nákupy v second-handu se swapování musí umět, preferuji proto swapy komornější, kurátorované, tím pádem většinou soukromé či komunitní. Myslím si, že v rámci swapů dochází k velkému pokušení vybírat si i věci, které člověk vůbec nepotřebuje. Pamatuji si, že když jsem se takové akce párkrát zúčastnila, tak mnou donešené věci zmizely do třiceti sekund. Ten člověk si přitom dané oblečení vůbec nevyzkoušel, nevěděl, co si bere…přitom na mé straně šlo o pár kousků, co opravdu hodnotu měly a do správných rukou patřily. Jako problém vnímám i „donošování” umělých vláken. Chápu argument, že už byla vyrobena a měla by se spotřebovat, ale na druhou stranu i nošením a praním se hojně uvolňují mikroplasty a nejsem si jistá, zda není lepší, kdyby taková věc byla permanentně odložena, než aby zůstala v oběhu. Když se člověk snaží vybudovat si pro sebe funkční šatník, musí hlavně pochopit, co dokážou opravdu kvalitní materiály a že se na ně může spolehnout. Když budeme dál nosit polyester, viskózu či akryl a cítit se nepohodlně, tak si myslím, že možná budeme mít dobrý pocit z toho, že jsme si nekoupili nic „nového”, ale to je tak vše. Cílem „slow fashion” je návrat ke kvalitě, jednoduchosti, kráse materiálu. Ne to, abychom nosili za každou cenu řetězcovou módu z druhé ruky.

Kolik máte kritérií, než vyberete novou značku do Nily?

Na stejných vahách máme etiku, šetrnost výroby a estetické kritérium. Důležitá je pro nás kvalita, ale pak samozřejmě i cena, marže, sebeprezentace a příběh značky.

Nedávno jsme na Instagramu Slow Femme psaly o praktikách mulesingu. A pod příspěvkem nám přistál komentář, že ačkoli je zajímavá informace, neexistuje snad už výrobek, který by pro peníze něčemu neubližoval. Mám pocit, že s tím, jak se tyto informace šíří, cítí se lidé víc a víc bezradní. Bavíme se tu o environmentálním žalu. Jak toto téma vnímáš ty a daří se ti nepropadat skepsi a beznaději?

Možná to bude znít absurdně, ale v boji proti enviromentálnímu žalu, který taky pociťuji, mi pomohlo zhlédnutí videa, které projektovalo představu, jak by Země vypadala, kdyby na ní nežili lidé. Co by se stalo s planetou a v jakém horizontu. Všechno by se „zahmyzilo”, ožilo, zazelenalo, byl by to nový začátek. Uklidnila mě tato představa jisté danosti koloběhu přírody, který jako jednotlivci nejsme již nyní třeba úplně schopni ovlivnit či odvrátit a „otočit” ve svůj prospěch. Můžeme však dělat dobro v našem bezprostředním okolí, mít třeba kus políčka a o to pečovat, v rámci svých prací bojovat za větší změnu, nápravu, lepší cesty a tím environmentální žal negovat. A co se týče úzkostí spojených s pořízením nových věcí, doporučuji nakupovat méně, kvalitněji a u těch, kterým věřím. Alternativ (nejen) k módním řetězcům je v dnešním světě mnoho. Nikdo nám (zatím) nevzal volbu rozhodnutí a hlasovací právo za lepší svět. Tak jej využívejme.

Z Evina instagramového účtu na vás dýchne tolik omílaná hygge atmosféra.

Pojďme to trochu odlehčit. Kterou nejdivnější věc z těch, co jsi zažila, si vybavíš jako první?

Asi když mi dal pusu můj šéf v práci ve chvíli, kdy jsem to nečekala. Bylo mi 18. Dnes už bych to zařadila do správné kategorie, tehdy jsem z toho byla mírně řečeno rozhozená.

Bez jaké věci jsi nervózní, když ji nemáš u sebe?

Aktuálně je to mobil. Ale doufám, že se to časem změní. Docela dost na tom pracuju. Nemám data, abych nebyla neustále v pokušení něco řešit nebo kontrolovat. A snažím se nemít v mobilu nic, co se dá spravovat z počítače. Aktuálně mi tak zůstal už jenom Instagram.

Jak si myslíš, že tě lidé vnímají, když se podívají na tvůj feed na Istagramu? Je ta představa správná, slučitelná s realitou?

Teď jsi mě úplně zaskočila... Začínala jsem se spravováním profilu NILY, ale protože mi přišel hodně anonymní, zařídila jsem si ten svůj, kam můžu dávat věci, které jsou důležité pro mě osobně. Na druhou stranu jsem teď docela v pokušení ho smazat. Pochopila jsem, že ho možná nesprávně používám k uchovávání vzpomínek, které ne nutně musí být veřejné. A že tím vlastně přispívám do takového nekončícího informačního spamu.

Považuješ se za Influencera?

Sama sebe bych takto neoznačila. Ale myslím si, že určitě některé věci, které jsem napsala, měly vliv.

Kdy jsi měla naposledy pocit, že jsi uspěla?

Asi při otevření NILY Karlín. Ale spíš to byl takový trpký pocit úspěchu, protože někdy je dokončení projektu spojené i s nepříjemnými zážitky, velkou únavou. Zpětně na to ale ráda vzpomínám, hodně mne to naučilo a změnilo. Pocity takového jednorázovějšího úspěchu jsem zažívala v předchozí kariéře, v advokacii. Asi nejsilnější byl, když se mi podařilo pro jednoho klienta, kterého neprávem vyhodili, vyjednat opravdu velké odstupné. Občas mi tato práce velmi chybí, ale do advokacie se vrátit neplánuji. Ráda bych se v rámci své aktuální profese zapojila do více aktivistické role, kdy bych mohla mít pocit, že jsem opravdu někomu konkrétnímu pomohla. Ale to bude až taková další fáze po NILE.

Jaká věc se ti naposledy líbila tak moc, že jsi ji musela mít?

Teď se mi líbí jedna mikina, kterou máme v nové kolekci, ale odolám. A na podzim červené zavinovací kimono šaty od značky Marimekko, kolem kterých jsem chodila do nekonečna, až jsem neodolala.

Jaký používáš parfém?

Používám Nurture od značky Abel. Jde o spolupráci se značkou Gray Label. Nanáším si ho na zápěstí.

Která z knih, jež si v loňském roce četla, tě nejvíc ovlivnila a chtěla bys ji doporučit?

School of Life: An Emotional Education od Chrise Evanse.

Co by se ně světě mělo změnit o 180°?

Spotřeba masa a finanční gramotnost lidí. Měli bychom chápat, že zboží, které je na policích v obchodech, nevzniká nějakým zázrakem. Jaká „skrytá” cena stojí i za celkem levnými produkty. Myslím, že by to mnoha lidem otevřelo oči.

Magazine