Jako spotřebitelé denně čelíme množství nabídek, které nám představují nejnovější trendy rychlé módy. Tento nekonečný cyklus nám naplní skříně kousky, které často nenosíme, a chceme je rychle vyměnit za nové. Mnozí z nás se však už dál nestarají, co se děje s nechtěným oblečením. Co způsobuje textilní odpad a jak dokážeme bojovat proti jeho hromadění?

text: Diana Pavlíková a Silvia Žiaková // editace: Lili Nguyen // korektura: Lucie Víchová

REDAKCE SLOW FEMME

Co se děje s oblečením, které darujeme?

Kdo by neznal kontejnery na sběr a redistribuci nepotřebného textilu? Minimálně v Praze jsou jedny z nejznámějších oranžové kontejnery od společnosti Potex. Ta spravuje více než 600 kontejnerů po celé zemi. V roce 2019 se skrze ně vybralo 2 750 000 kg textilu, přičemž darovaného na charitativní účely bylo pouhých 100 000 kg, což je 3,6 %. A co zbytek?

Až 85 % oblečení z těchto kontejnerů putuje na skládku. To samé platí pro oblečení, které se nepodaří prodat v secondhandech nebo které v obchodních centrech sbírají řetězce rychlé módy v krabicích s nápisy jako „Vraťte staré, získejte nové“ a nebo „Zachraňme spolu planetu!“.

Proč darované oblečení končí na skládkách a neposune se dál? Mnozí z nás oblečení darují s úmyslem pomoci lidem v nouzi. Věříme v mýtus o nedostatku oblečení. Stále si myslíme, že oblečení je komu darovat. V současnosti se ovšem (rychlá) móda vyrábí takovou rychlostí a v takovém množství, že v některých regionech o další oblečení nemá skoro nikdo zájem. Ve většině případů se oblečení z Evropy nebo Severní Ameriky posílá lidem do Afriky. Tam se jim však nerozdává, ale dál se prodává, což ještě neznamená, že toto oblečení nakonec nemusí skončit na skládce. Mnoho nekvalitního a nepoužitého textilního odpadu se tam vyhazuje a pálí. Společnosti za to však nepřebírají zodpovědnost.

Co způsobila rychlá móda?

Módní průmysl stále hýbe světem. Ročně se vyrobí 80 miliard oblečení a odhaduje se, že do roku 2050 se toto číslo ztrojnásobí. Rychlá móda však neprosperuje jen tak. Stojí za ní spotřebitelé, kteří nedokáží odolat nízkým cenám. V současnosti nakupujeme o 400 % víc oblečení než v 80. letech minulého století a v průměru nosíme jen 20 % pravidelně. Nenošení nás vede k zbavování se věcí a nákupu nových stylovějších kousků. Tento nekonečný cyklus způsobuje, že v některých zemích ročně končí na skládkach až 300 000 tun oblečení.

V roce 2015 bylo globálně vyrobeno 48 milionu tun oblečení, přitom ještě týž rok na skládkách nebo ve spalovně skončilo 73 %. Jen v EU připadá 11 kg vyhozeného oblečení na spotřebitelé za rok a globálně každou vteřinu vyhodíme tolik oblečení, které by zaplnilo jedno nákladní auto.

Oblečení, které skončí na skládce, se stává obrovským problémem. Mnohé oděvy se totiž v současnosti vyrábí z textílií, které se nedokážou úplně rozložit, např. polyester či elastan. Kromě toho na skládkách tyto textilie při rozkladu vypouštějí do ovzduší, půdy a vody různé chemikálie a i to je důvodem, proč je módní odvětví stále jedním z nejvíce znečišťujících průmyslů.

Africký trh se second-handovým oblečením – zkušenost Silvie Žiakové

Před necelými čtyřmi lety jsem stála před jednou z největších výzev svého života. Chystala jsem se opustit svůj zaběhnutý život v Praze a přestěhovat se do vesničky Dongobesh v Tanzanii, kde jsem se měla stát dobrovolnicí v místní škole. Dva roky v Africe mě naučily mnoho. Kromě toho, že jsem například přežila měsíce bez koupě nového trendy kousku a vyzkoušela jsem si koncept minimalistického šatníku o dvou poličkách, zjistila jsem také, co přesně se děje s nepotřebným oblečením z vyspělých zemí. Bohužel to, že se nepotřebné oblečení z USA nebo Evropy dostane k potřebným lidem zdarma, je jedním z největších omylů recyklace oblečení.

Vesnické ženy oblečené v tradičním tanzánském oblečení. | Foto: Silvia Žiaková

Velká část oblečení, které se vybírá prostřednictvím textilních kontejnerů, putuje i do afrických zemí a na první pohled se to může zdát v pořádku. Překupníci s oděvy si však na tomto koloběhu založili celkem výhodný byznys. Textil prodávají dalším obchodům a jiným překupníkům, a ten nakonec končí na místních trzích, například i v Dongobeshi, kde se z něj prodá jen velmi malá část. Zbytek se přemění na dále nevyužitelný textilní odpad, který se kupí na haldách a nakonec se na skládkách spaluje.

Kromě problému překupnictví a velkého množství textilního odpadu je tu ještě jedno břemeno, které africké země v otázce secondhandového oblečení sužuje. Importované použité oblečení z Evropy a USA totiž ničí jejich lokální tradiční textilní průmysl, ve kterém se snaží uživit velké množství místních lidí. Extrémně levným cenám secondhandového oblečení nejsou lokální krejčí a švadleny schopni konkurovat a častokrát tak o zakázky přicházejí.

Samotná Afrika se ale brání. Například Východoafrické společenství, jehož členem je i Tanzanie, začalo před pěti lety jednat o úplném zákazu importu secondhandového oblečení do roku 2019. Místo toho se rozhodli investovat do lokálního textilního průmyslu, postupně ho zefektivnit a rozvinout. I když některým zemím, jako například Rwandě, se tento záměr naplňovat daří (Rwanda dokonce mezi lety 2016–2017 12,5krát zvýšila clo na dovoz secondhandového textilu a v jeho navýšení nadále pokračuje), jiné země jako Keňa už nyní vědí, že se jim předsevzetí naplnit nepodaří. Argumentují nepřipraveností lokálního textilního trhu, který by od platnosti zákazu nebyl schopen absorbovat poptávku po oblečení. Otázkou však zůstává, zda to není jen reakce na hrozby USA – Africe vyhrožují, že na oplátku znevýhodní dovoz afrického zboží na jejich trhy.

**Moje osobní zkušenost**

Musím se však přiznat, že když děti v naší škole potřebovaly nové boty, náš rozpočet nám jednoduše neumožňoval kupovat je od lokálních tanzanských výrobců. Stejně jako mnoho jiných lidí v naší vesnici i my jsme se vydali na tržiště a smlouvali o cenách použitých dokonale vyčištěných bot. Někdo ty boty hodil do oranžového s vědomím, že se možná dostanou dětem v rozvojových zemích jako byly ty naše. A ony se jim nakonec i dostaly. Nebylo to však zadarmo.

Co se děje s oblečením, které odevzdáme k recyklaci?

Aktuálně existuje mnoho kampaní na recyklaci oblečení, které propagují řetězce s rychlou módou jako např. H&M. V reklamách slibují, že je jedno, jak moc je náš oděv poškozený nebo používaný, oni si ho rádi vezmou a vytvoří z něj něco nového. Slibují nám, že se při tomto procesu nic nevyhodí. V současnosti se však recykluje pouze 1 % veškerých oděvů. Recyklací máme na mysli úplné rozpletení látky na vlákna a vytvoření nového kusu oblečení od základů.

Velké množství oblečení se vyrábí ze směsí vláken. Například můžeme mít doma rifle vyrobené z bavlny s příměsí elastanu nebo kabát z vlny s příměsí polyesteru. Takové směsi se všeobecně těžko recyklují a ve většině případů je to v podstatě nemožné. Dalším problémem jsou materiály jako bavlna či vlna. U nich se využívá mechanická recyklace, během níž se textilie roztrhá na malé kousky a vlákna jsou tím pádem kratší. Textilie tak ztratí až 75 % původní kvality. I když máme tričko z čisté bavlny nebo čistě vlněný svetr, tento materiál se po recyklaci degraduje a nevyrábí se z něho nové oblečení, ale pouze izolační materiály, utěrky či výplň matrací. V rámci recyklace přírodních a směsových textilií nám chybí technologie, která by byla vhodnější a efektivnější při výrobě nového oblečení.

Všeobecně je však recyklace oblečení velmi drahý a časově náročný proces, což se mnohým značkám ani nevyplatí. Forma greenwashingu v podobě sbírání starého oblečení za účelem prodat další je pro řetězce s rychlou módou výhodná, protože je nenutí měnit svůj zajetý model nekonečné výroby oblečení, který je z pohledu udržitelnosti problematický.

Co tedy dělat s nechtěným nebo poškozeným oblečením?

Skoro v každé skříni se najde pár kusů, které už nosit nechceme, nesedí nám dobře, mají nějaký nedostatek nebo se jednoduše nehodí k našemu stylu oblékání. Existuje vícero řešení, které sníží pravděpodobnost, že vaše oblečení skončí na skládce. Naše tipy najdeš v článku Vyřazené oblečení: Tipy na místa v ČR, kam ho odnést.

Hnutí Fashion Revolution nám radí všeobecně nakupovat co nejméně oblečení. Pouze takto dokážeme úspěšně bojovat proti hromadění textilního odpadu. Existují však i jiné formy nakupování, které vedou k omezení textilního odpadu. Tipy, jak na to, najdeš v článku Nejlepší tipy, jak nakupovat Slow Fashion.

V současnosti je módní průmysl globálně zodpovědný až za 92 miliónů tun odpadu ročně. Jako spotřebitelé máme zodpovědnost, aby se z naší planety nestala skládka. Je tedy potřeba zajímat se o to, jak dokážeme prodloužit životnost našeho oblečení, a vyhýbat se tak tvorbě dalšího textilního odpadu. Vzorem nám může být třeba Greta Thunberg, která v lednovém rozhovoru pro britský magazín The Sunday Times prohlásila: „Mám spoustu přátel, kteří mají oblečení hodně. Myslím, že mi nějaké půjčí, nebo mi věnují to vyřazené.“