Reportáž: textilní továrna naživo
Fotky, videa, reporty – v redakci Slow Femme sledujeme vše, co se na poli Fast Fashion stane. Mít však příležitost dostat se přímo na místo dění, do továren v Asii, pro nás doposud bylo jen přáním. O to větší radost máme, že se naší kamarádce Genevieve Stone toto podařilo. Pojďte s námi nahlédnout do šokujícího života švadlen v textilních továrnách Bangladéše, jedné z nejchudších zemí světa.
text: Marie Polášková // foto: Genevieve Stone
V současné chvíli je Bangladéš na textilním průmyslu závislá, protože tvoří 80 % jejího exportu do zahraničí. Tamních 4500 oděvních továren zaměstnává na 20 milionů lidí. Ti často pracují v podmínkách, o kterých se mluví jako o novodobém otroctví (viz článek 10 důvodů levného oblečení aneb kdo ušil mé triko). Minimální mzda v zemi se pohybuje pod hranicí životního minima – v roce 2019 to je 98 dolarů měsíčně. A právě do této země měla Genevieve možnost se podívat.
Dívka, původem ze Švýcarska, vystudovala v britském Durhamu obor Medical Anthropology. „Po shlédnutí norského dokumentu Sweatshop – Deadly Fashion, dokumentu The True Cost a čtení výzkumných článků jsem se rozhodla mé konzumní návyky změnit. Oblečení dnes nakupuji výhradně v second-handech či na Ebay, vinted, depop a v lokálních obchodech.” Nyní je Genevieve pracovně v hlavním městě Bangladéše, Dháce, kde mezi její činnost patří i spolupráce s textilními továrnami. Při rozhovoru nám tudíž mohla přiblížit zákulisí textilních továren, které v rámci své práce navštívila.
Jak ses cítila, když ses dozvěděla o tom, že budeš mít možnost vyjet do Dháky?
Byla jsem nadšená – konečně jsem mohla profesní život spojit i s mými osobními zájmy. Dháka je jedním z hlavních světových center výroby Fast Fashion. Zároveň jsem se ale snažila připravit na to, že pracovní podmínky, které uvidím, nebudou nic hezkého na pohled.
Bylo tvé očekávání správné?
Navštívila jsem dvě továrny a byla jsem příjemně překvapena – klimatizace fungovala, místnosti byly dobře osvětlené a pracovníci měli dostatek místa. Je ale nutno podotknout, že tyto továrny nejsou úplně reprezentativní, neboť patří k těm s velmi vysokými standardy. Co jsem ale nečekala, bylo neuvěřitelné tempo švadlen a striktní pravidla, která musí dodržovat. Oděvní pracovníci jsou posuzováni na základě toho, jak rychle pracují. Pokud tempo celé pracovní řady není dostatečně svižné, na konci řady zasvítí ikonka smutného obličeje. Počítá se tu každá vteřina navíc. Práce je navíc neuvěřitelně rutinní, jelikož každý člověk pracuje pouze na jedné části finálního oděvu. Například přišít zip trvá zhruba deset vteřin, pak se musí švadlena vrhnout na další oděv.
Jak se na práci textilního pracovníka dívají zdejší obyvatelé?
Být oděvním dělníkem je považováno za riskantní zaměstnání. Je to práce, která nevyžaduje příliš vzdělání, a tudíž funguje jako východisko pro ženy z chudých vesnic, které takto mohou vydělat peníze pro své rodiny. Mezi zdejšími obyvateli je ale všeobecně známo, že v klasických oděvních továrnách (se kterými má firma nespolupracuje, a tak jsem neměla možnost je navštívit) jsou velmi špatné pracovní podmínky. Tyto se snaží ušetřit, na čem se dá, což často odnáší bezpečnost zaměstnanců. Ve městě jsem viděla i tovární budovy, které se pomalu rozpadaly.
Je známo, že v továrnách pracují převážně ženy. Co si o tom po návštěvě továren myslíš?
V jednom rozhovoru se zdejšími lidmi mi bylo řečeno, že jeden z důvodů, proč manažeři továren najímají převážně ženy, je, že se snáze vykořisťují. Prý se tolik nebrání, tolik neprotestují. Nicméně, v továrnách i tak panuje velká rivalita. Pokud někdo dostane o trochu více jídla, než ostatní, pracovníci se začnou bouřit.
Pozitivní na tom však je, že díky zaměstnávání žen se v zemi mění genderové normy. Velká populace žen je najednou ekonomicky soběstačná, mohou vydělávat peníze pro své rodiny, a tak získávají určitou míru svobody a emancipace. Pohled na ženy se díky tomu mění, dokonce dvě z hlavních politických stran mají ve vedení ženu. Co se továren týče, ačkoliv jsou jejich manažeři převážně muži, ženy se pomalu dostávají k vedoucím pozicím jako jsou HR, doktorky či kontrolorky bezpečnosti.
Co tě zatím překvapilo nejvíce?
Při nákupu v tamním obchodu jsem narazila na mnoho vyřazeného zboží nám známých Fast Fashion značek. Prý u něho nedošlo k naplnění kvalitativních standardů. Nejvíce mě však zarazil fakt, že mnoho z tohoto oblečení na sobě neslo štítky jako např. „eko-friendly“. Nejen že tedy dochází k vyřazování neuvěřitelného množství oblečení ještě před tím, než se vyveze do Evropy, ale ještě jsou to kusy, které bude firma nabízet jako udržitelné. Jenže, jestliže jsou kolekce šetrné k přírodě, jak je možné, že dochází k vytvoření obrovského množství textilního odpadu už v Bangladéši? Z mého pohledu jde zkrátka o tzv. greenwashing.
Změnila cesta do Bangladéše tvůj pohled na módní průmysl?
Znovu jsem si uvědomila, jak důležité je nakupovat s rozumem – tedy kvalitní oblečení, které nám vydrží dlouho a které opravdu unosíme (tip: základy šatníku). Problém módního průmyslu je však mnohem složitější, než jsem si dokázala vůbec představit. Uvědomila jsem si, že je potřeba, abychom byli, jakožto mladí lidé, více politicky angažovaní. Musí se totiž přehodnotit celý globální ekonomický systém, a tak je na nás, abychom na politiky tlačili a volali po změně. A i když změníme pouze malou část, je to rozhodně dobrý start. Navíc z rozhovorů s místními lidmi vím, že v Bangladéši je mnoho vzdělaných, mladých lidí, kteří touží po změně. To mi dává naději.
Zpráva na závěr?
Nakupování v second-handech je nejlepší možnost – na světě existuje tolik oblečení, které je nevyužité. Měli bychom podporovat cirkulární ekonomiku a to se vztahuje nejen k oblečení.
Tip: Víte, jak poznat kvalitní oblečení? Těchto 10 tipů vám pomůže
