Jak žít naplno, pracovat, podnikat a přitom se nedostat do spirály, která vede k radikálnímu útlumu, ztrátě energie a radosti ze života? Před dvěma lety jsem prošla syndromem vyhoření. Kromě psychického a emočního stresu a ochromující fyzické únavy mi moje tělo tehdy dalo jednoznačně najevo, že je potřeba něco změnit.

text: Květuše // foto: Karo

Seděla jsem v práci, hlava mě bolela už od rána druhý týden v kuse, přestože na bolesti hlavy vůbec netrpím. Po obědě se k ní vždycky přidala i nekonečná únava. Jako když mi někdo vypne tělo, aby jen sedělo, nic nedělalo a nikam nechodilo. Už to prosím pochop! Měla jsem pocit, že na mě moje tělo zařvalo, abych mi to konečně docvaklo. Když jsem se vrátila od lékařky, která vyloučila chronický únavový syndrom, došlo mi, že tělo mě celou tu dobu upozorňuje na něco, co má hlubší příčinu, a únava je jen jedním z následků. Byl to syndrom vyhoření.

Pokles zájmu o práci, razantní snížení energie, pocit smutku a ztráta smyslu toho, co dělám. V nejtěžších dnech úplná ztráta koncentrace, neschopnost řešit i obvyklé každodenní úkoly, neskutečná alergie na pracovní e-maily, zvonění telefonu a všechny další požadavky na můj čas a výkon. A doma po večerech dvouhodinové intenzivní brečení do polštáře, protože už jsem nemohla a nevěděla, co dál.

Ono to chvilku trvalo, než jsem se dostala do tohoto hraničního stavu. Cítila jsem to posledních několik let. Ale nevěděla jsem, co dělat, co změnit. Opustit práci? Co bych dělala jiného? V situaci, kdy jsem byla bez rodičů i bez partnera, se mi do té nejistoty nechtělo. Až mi to moje tělo sečetlo a poslalo účet. Teď už to budeš muset řešit.

JE PŘÍČINOU VYHOŘENÍ STRES A VYČERPÁNÍ?

Většina zdrojů o syndromu vyhoření píše o tom, že jeho příčinou je stres, přetížení, vyčerpání. Když jsem zpětně přemýšlela, proč se to stalo, myslím, že tyto symptomy jsou spíš následkem ještě hlubší příčiny. Důvodem, proč můžeme dojít až do stavu vyhoření, je to, že si neumíme udržovat opravdový vztah k sobě. Slyšíme sice volání své duše a svého těla o pomoc, ale zametáme to pod koberec, ignorujeme to, protože zrovna teď se nám to nehodí.

Potřebujeme fungovat, pracovat, postarat se o naše hmotné i nehmotné cíle. Nebo o to, abychom žili život podle svých představ. Jsou ty představy ale opravdu naše? Nejsou to jen představy našich vzorů, ke kterým vzhlížíme, autorit či našich rodičů?

Kdy naposledy jste se sami sebe zeptali, co byste chtěli opravdu vy sami? Ano, možná skutečně chcete pracovat v kanceláři, či zakládat startupy, být youtuberem, populárním blogerem, nebo slavným influencerem. Může se ale stát, že za pár let zjistíte, že se vám líbí jen ta představa a ten tichý hlásek uvnitř vás vám napovídá, že potřebujete něco úplně jiného.

NALADIT SE NA SVŮJ VNITŘNÍ KOMPAS

Mně se moc líbila představa pracovat v kanceláři. Zbožňovala jsem oblékat se do košile a kostýmu, v práci sedět za počítačem a být důležitá. Dokonce mě to několik let i naplňovalo. S přibývajícími zkušenosti se však měníme a poznáváme víc sami sebe. Časem jsem pocítila, že potřebuji něco jiného. Buď to celé v práci posunout někam trochu jinam, což v korporátním světě pozic a žebříčků mnohdy moc nejde. Nebo zkusit práci, kde za sebou uvidím „něco víc“ než jen elektronicky vyplněné daňové přiznání, které včas odejde na finanční úřad.

Když jsem se rozhodla dát výpověď, jako kdyby ze mě někdo sejmul to nejtěžší břemeno. Tak nesmírně se mi ulevilo. Současně to bylo jedno z nejtěžších rozhodnutí v životě. Další rok jsem se z vyhoření fyzicky uzdravovala, a pak ještě půlrok hledala, čím se budu živit dál. Co jsem já, co je se mnou v souladu, a jak mohu svoje zkušenosti přetavit v něco, čím budu užitečná ostatním? Po pár odbočkách se mi obrázek začal skládat dohromady. Teď pracuji jako fotografka a lektorka a více využívám svoji tvořivou stránku a cit pro krásu. Propojení kreativity a logiky je pro mě něco, co do sebe zapadá a dává mi smysl. Rovnováha.

JAK PŘEDEJÍT VYHOŘENÍ?

Tady je pár tipů, které mi pomáhají nespadnout znovu do stejné situace:

Hlídám si svoje pocity a nebojím se je řešit.
Učím se pracovat s mými emocemi a strachy.
Všímavost (mindfulness), meditace, pomalý vědomý pohyb (třeba procházka, protahování nebo jóga) jsou skvělými pomocníky pro hygienu mé mysli i duše.
Nebojím se vyhradit si v každém dni čas pro sebe, kdy dobíjím mé vnitřní baterie natolik, abys mohla v pohodě a dlouhodobě pokračovat dál.
Vyhradím si aspoň jednou týdně prostor na to, co mi přináší radost do života.
Každý den po práci si vyhradím 10 minut na uvolnění. To není ani málo, ani moc. Zavřu oči, naladím se na klid, aby z mého těla mohly odejít ty každodenní stresy, které způsobují napětí ve svalech, ztuhlou šíji nebo třeba přetížená bedra. Právě tyhle maličkosti se v dlouhodobém horizontu sčítají a tah jejich lana obvykle povolí v tu nejnevhodnější chvíli.

Naše tělo je úžasný nástroj, který opravdu dlouhou dobu dokáže všechny naše prohřešky kompenzovat a opakovaně navracet organismus do rovnováhy. Když ale přijde bod zvratu, je možné, že se sesype všechno, co máme. Pak budeme muset dlouho pracovat na tom, aby se to celé vrátilo aspoň do stavu, kdy jsme schopni normálně fungovat. Mně to trvalo jeden celý rok.

CO DĚLAT, KDYŽ NA SOBĚ PŘÍZNAKY VYHOŘENÍ POZORUJETE?

Pro takovou situaci jsem z vlastní zkušenosti vypozorovala pár záchytných bodů:

Soustřeď se jen na sebe a dej se na první místo.
Podívej se z nadhledu a urči si opravdové priority – svoje fyzické a psychické zdraví.
Zajisti, aby ti energie přestala utíkat, a naopak ji okamžitě začni pomalinku dočerpávat a dobíjet.
Vypni hlavu, dopřej si odpočinek, velkou dovolenou, sabbatical, dělej věci, které ti dělají radost. Tělo máme od narození až do smrti opravdu jen jedno.
Podívej se na to, kde se právě nacházíš. I když se to může zdát nemožné, překonej prvotní strach a udělej pár důležitých změn, které ti dopomohou k tomu dát svoje zdraví zase dohromady.
Práce? Vztahy? Poznání sebe sama? Kde máš mezery a co ti teď nejvíc pomůže k tomu, dostat se zase do rovnováhy? Neboj se poprosit o pomoc – terapie, koučink, mentorink, … najdi si to, co je ti nejbližší a nech se podpořit.
Převezmi zodpovědnost za život do svých rukou.

Poslední bod se mi zdá jako nejdůležitější. Nikdo jiný to za nás neudělá. Když se k vyhoření blížíme, už nějak podvědomě cítíme, že něco není v pořádku. Stejně tak cítíme, co by pro nás bylo skutečně dobré udělat. Mnohdy se ale bojíme, protože jsme propleteni v životech ostatních, máme závazky v práci, ve vztazích nebo v obojím a říkáme si, co se stane, když přestaneme fungovat tak, jak jsou ostatní zvyklí. Pokud se k tomu neodhodláme, hrozí, že se po zbytek života povezeme v kolejích, ve kterých vlastně vůbec nechceme být. O kolik spokojenější a radostnější může ale život být, když si dovolíme překonat strach, postaráme se o sebe, svoji radost, emoce a svoji energii, abychom byli spokojení, v rovnováze a pohodě.