Rusovlasá Iva je jednou z nejviditelnějších módních návrhářek současné české scény. Pod značkou Odivi tvoří již desátý rok a díky všemožným spolupracím a projektům by se dala označit za renesančního člověka. Pod ruce jsem jí poprvé nakoukla v rámci své bakalářské práce, kterou jsem v jejím ateliéru psala. Setkaly jsme se znovu po roce, na konci září, které bylo pro Ivu velmi náročné. Po její přehlídce na letošním Fashion Weeku, kam poslala nahé modelky s cílem představit myšlenku 100% udržitelné kolekce, se kolem ní strhla obrovská mediální vlna zájmu, a tak jsem přesně věděla, na co se zeptám jako první...

text a fotky: Karo

Jak se dneska máš?

Mám se dobře, ale už bych se chtěla vyspat. Po naší přehlídce na Fashion Weeku to byla docela jízda a do svého programu jsem zvládla zařadit akorát dva aktivní odpočinky - jednou jsem vylezla na Sněžku a podruhé na nejvyšší horu Německa Zugspitze. Takže místo abych si vydechla a odpočinula, jsem se ještě fyzicky zničila, ale aktivní odpočinek je pro mě v tuto chvíli důležitý.

Jaká je tvá nejhezčí vzpomínka na dětství?

Těch je miliardy, ale jedny z nejhezčích vzpomínek mám spojené s tábory v Českém ráji. Koukání do ohně, spaní pod širákem a trampování, to je něco, co mi zůstalo v srdci a co mi chybí. Chtěla bych se k němu vrátit, takže v momentě, kdy jsem přemýšlela nad tím, že opustím svět módy, jsem koupila kus lesa a plánuji tam stavět „tábor pro dospělé”, resp. kurátorovanou chatku navrženou lokálními designéry, která by tě měla vrátit zpátky tady k těm „základním” hodnotám.

Hodně cestuješ a miluješ extrémy. Kde se to v tobě bere? Kam jsi vyrazila poprvé a kam naposledy? Je něco, co tě na extrémech vzrušuje?

V Odivi máme hlášku: „Hledáme balanc v extrémních kontrastech”. Myslím si, že se to projevuje i na mojí práci a životním stylu. Mám ráda kontrasty typu město, kultura, móda vs. příroda a extrémní sporty. V obou případech mě baví překračovat vlastní hranice a posouvat se někam dál. Řídím se tím, že zážitek nemusí být kladný, hlavně že je hluboký.

Poprvé jsem se v extrémních situacích ocitla na již zmiňovaných táborech, kde nás učili překračovat vlastní hranice, ať už fyzické nebo ty mentální. Pak jsme začaly cestovat s holkama po Evropě - spaly jsme po plážích, pod mosty nebo třeba u cirkusáků na dvoře. Naposledy jsme byli na ferratách (pozn. red.: jištěné lezecké cesty), což mi umožnilo podívat se na hodně exponovaná místa a zároveň se při tom cítít docela bezpečně - v kontrastu např. s jízdou na snowboardu, kde už moc neumím rozeznat bezpečnou hranici.

Kdo tě inspiroval k tomu, čemu se dnes věnuješ profesně - tedy navrhování?

Naši mě neustále vedli k nějakým činnostem, ať už to byla kreativa nebo sporty. Ve vztahu k odívání mě velmi formovala paní profesorka Hůrková, kterou jsme měli na gymnáziu na předmět dějiny umění. Ta ve mně v tomto směru viděla potenciál a pomáhala mi proniknout do světa módy.

Za dobu, po kterou se věnuješ navrhování, ses stala výraznou osobností české módní scény. Kdy se stalo téma „udržitelnosti” součástí tvé tvorby?

Myslím, že téma udržitelnosti je se mnou od začátku - už má bakalářka se věnovala „udržitelným nápadům pro malou oděvní firmu”. Zároveň lokální česká značka, jako je ta naše, je v určitých aspektech zodpovědnější. Vyrábíme v limitovaných edicích, materiál je většinou z Čech a oděvy šijeme taky tady. I v posledních kolekcích, ve kterých jsme o tomto tématu primárně nemluvili, jsme si hráli s upcyclovanými saky a denimem. Také jsme upustili od sezón, které mi v dnešním globálním světě nedávají smysl. Také pracujeme se střihovým systémem, v rámci něhož se snažíme minimalizovat odpad.

Pozn.: tématu upcyclingu jsme se věnovaly v článku Ze starého nové: jak na výšivku

Jsou to téměř dva měsíce, co jsi na molo pražského Fashion Weeku poslala nahé modelky a modely, abys tak demonstrovala „neudržitelnost” módního průmyslu a vyzvala okolí k diskusi nad tímto tématem. Co se od té doby stalo, změnilo? A jak plánujete pokračovat? Jak se k této kolekci staví ostatní designéři z branže?

Strhla se neuvěřitelná diskuse. Reakce bych rozdělila na čtyři skupiny: haty, od lidí, kteří přehlídku vnímali jen vizuálně a oprostili se od její myšlenky, a které akorát ukázaly zmiňovanou povrchnost módního průmyslu.

Pak se mi naopak začali ozývat odborníci - lidé, kteří o tématu vědí víc než já a ti tuto myšlenku podpořili. S těmi bych ráda diskutovala dál, učila se od nich. Třeba se nám společně podaří vymyslet způsob, jak téma problematiky módního průmyslu dostaneme nějakou vábivější formou k lidem, kteří by se o toto téma jinak nezajímali.

Pak byla skupina lidí, kteří módu konzumují, ale téma udržitelnosti neřeší. Naše myšlenka je zaujala a chtěli by se sebou v tomto ohledu něco dělat - ať už se vzdělávat, inspirovat či mít tipy, jak nakupovat v sekáči a které jsou ty nejlepší.

A poslední skupina byly reakce z řad kolegů; nejde při tom jen o návrháře, ale i majitele obchodů nebo média. Myslela jsem si, že řešíme stejná témata a kopeme do stejného míče, ale ukázalo se, že přehlídka naopak některé z nich naštvala. Že způsob, jakým jsme to odvyprávěli my, možná popíchnul jejich ega.

Proč jsme to tak udělali? Protože chceme naučit lidi znát příběh věcí, které konzumují. Po té mediálně vlně, která se strhla, jsem si uvědomila, že to samé platí i pro komentáře - měli bychom se vyjadřovat pouze k věcem,o nichž opravdu něco víme (známe fakta, jejich příběh).

Hodláš teď něco navrhnout?

Snažili jsme se přijít s nějakým manifestem už dřív, ale nešlo nám to na jazyk. Náš plán je přicházet s lepšími způsoby, jak konzumovat módu a chtěli bychom se tím hlavně řídit sami. Myslím si, že náš záměr velmi dobře vystihuje systém tzv. buyerarchy, tedy pyramidy odpovědnějšího nákupního chování. V základu je „spotřebuj věci, které už vlastníš - neprodukuj nic nového”. To byla tato zářijová přehlídka. Na ni navážeme s částí upcyclingu a sekáčovými věcmi. Velmi ráda bych takovou kolekci připravila pro příští Red Carpet na festivalu v Karlových Varech. Chceme klást větší důraz na lokálnost, certifikované materiály, pracovat s cirkulární ekonomikou a učit se od značek, kterým se to už povedlo.

Nabízí se otázka: co ty a Greta Thunberg?

Já ji miluju! Její osobnost mi pomohla ve chvíli, kdy jsem přijela z cest a dopadl na mě rozkol mezi světem konzumu a mými osobními hodnotami. Když jsem ji viděla na obálce magazínu I-D, řekla jsem si, že to není ztracený. Kdyby se udržitelnost stala módním trendem, to by nás mohlo zachránit. Jako jediné, myslím. Čím víc se o tom tématu bude mluvit, tím víc to lidé budou brát jako samozřejmost. Takže možná to, že se Greta objevila v magazínech, které jsou cool, a dostala tak tu cool nálepku, mi spojilo ten dnešní povrchní svět módy s tím, že tady jsou i lidi, kteří chtějí něco měnit a že to je možné.

Existuje věc, kterou bys nikdy neušila?

Asi mě nenapadá nic konkrétního. Ale myslím si, že jsem po těch deseti letech došla k závěru, že už bych neušila věc, která by neměla své opodstatnění. Dřív jsme v ateliéru dělali věci v rámci nějakého moodu a byť jsme rozebírali třeba téma těla nebo sebereflexe, tak jsme stejně tvořili i kousky jen a pouze pro show, které postrádaly funkci a smysl…

Za co jsi v rámci podnikání v módě nejvíc vděčná?

Momentálně jsem nejvíc vděčná za to, že mám kolem sebe skupinu lidí, která mě podporuje v tom, co dělám a sdílí mé hodnoty a je ochotná za ty myšlenky bojovat. Zároveň jsem ráda, že je ta skupina silná a rozrůstá se. Považuji to za naši výhodu, že jsme vybudovali něco, skrz co se dá komunikovat a posílat do světa nějaké hodnoty.

Jaká je nejlepší rada, kterou jsi dostala a ke které se vracíš?

To bych byla sprostá! (smích). Vzpomněla jsem si na mou mamku, která říká: „Hlavně se z toho neposrat.” A pak má vlastně ještě jednu: „Nelítej rychleji než tvůj anděl strážný!“ Ale já bych to vyvrátila. Myslím si, že pokud chceš něco změnit, tak musíš létat rychleji než ten tvůj anděl, musíš jít do rizika a musíš posouvat hranice i přes to, že tě za nimi může čekat pád.

Jaký je největší nesmysl, který si naše generace myslí?

Mně asi baví hashtag #everyindividualmatters. Setkávám se s tím, že lidi nezačínají u sebe, ale vymlouvají se na ostatní. Jedno čínské přísloví říká, že jen hlupák se dívá na prst, který ukazuje na měsíc. A to je přesně ono, my rozebíráme okolnosti u jednoho člověka nebo projektu, ale nekoukáme se na ono poselství jako na celek.

Magazine