24/7 online? Ne díky.

Poslední dobou mě štve taková jedna věc, se kterou se setkávám čím dál tím více. Byla doba ledová, doba středověku, doba prvorepubliková a teď z mého pohledu taková doba dosažitelná. Co to znamená? Je to stav, kdy má člověk, se kterým jednáte, pocit, že vás může kdekoliv uhnat a už to nezůstává jen u e-mailů. Existuje mnoho dalších kanálů, kde vycítí vaši přítomnost a aktivitu, nedej bože, když je vidět, že jste online, a tak se stává, že respekt k osobnímu životu se vytrácí.

text: Aneta Martinek // ilustrace: Anna Vančurová

Můj pracovní den vypadá tak, že mi denně přijde několik desítek mailů. Téměř všechny potřebují alespoň trochu mého času na vyřízení a sepsání odpovědi. Některé z nich jsou na delší dobu a vyžadují si přípravu. Některé jdou delegovat. Jelikož jsem markeťák a evenťák, potřebuju se dost času věnovat i kreativě, produkci a obecně činnostem, které samy o sobě nezahrnují odpovídání na maily. A tak se logicky stává, že nesedím 8 hodin denně na mailu a dělám i další potřebné věci kolem. I z toho důvodu je má reakční doba na e-maily delší. Někdy den, někdy 2 dny, někdy týden.

To má za následek to, že lidé, kteří mi píšou a čekají na mou odpověď, najednou přepadne syndrom Sherlocka Holmese. Zamanou si, že mě prostě vypátrají. Neodpovíš den? Volají na telefon. Druhý den píšou sms. Třetí den přijde zpráva na Facebooku. Ne, tady ještě nekončíme. Čtvrtý den? Instagram! I-N-S-T-A-G-R-A-M. Jejich tempo je vražedné. Jejich revírem jsou komunikační aplikace.

Kde je ta špetka respektu k tomu, že lidé mají i osobní účty? Mít u svého jména na Facebooku nebo Instagramu zelenou tečku, která značí, že jsem online, nemá dávat prostor pro to, aby mi lidé napsali zprávu, že jim něco dlužím. Žádný člověk nemá na svou práci vymezený čas 24 hodin 7 dní v týdnu. Kolikrát mě to dostává do situace, kdy záměrně na danou sociální síť nejdu, protože vím, že tam na mě něco takového čeká a nechci být přistižena u toho, že jsem online, když zrovna dlužím odpověď na nějaký mail. A přitom si chci prostě jednou za čas normálně prokrastinovat na sociálních sítích. A ne, nebudu své sociální sítě mazat. Ani se nebudu přesouvat na Tik Tok, kde mě ještě nikdo nesleduje a nikdo normální tam ani není. To bych musela skočit z okna.

A víte, co mě ještě dokáže vytočit? Deadline. E-mail přijde ve středu s poznámkou, že je potřeba odpovědět ASAP a podklady poslat ve čtvrtek. Sci-fi.

Nikde není psáno, do kdy je vhodné odepsat na maily. Někteří chytřejší si k tomu dělají prevenci a rovnou po odeslání mailu na jejich adresu vám přijde automatická odpověď, že je jejich priorita jinde, než ve vyřizování e-mailů a že to bude chvíli trvat, než vám odpoví. Přijde mi to geniální, ale zatím na to nemám koule. A tak přemýšlím, co s tím. Kde je ta hranice, kdy jsou urgence ještě v pohodě a kde už je to stíhání. Kde je ta hranice prostoru pro osobní čas a kde je pro pracovní. A ptám se sama sebe, kam se to posune. Interně můžeme komunikovat přes různé nástroje, aplikace, ale s e-maily a komunikací, která přichází z venku? Jak ji eliminovat? Tohle je první situace, na kterou ani moje organizační porno nestačí. Teda stačilo by, kdyby pracovní den měl 48 hodin. To bych možná na maily odepisovala včas.