Vydat se na sólo přechod Skotské vysočiny nebylo původním plánem. Že do třicítky vstoupím jako single mě totiž za posledních 7,5 let, co jsem byla ve vztahu, vůbec nenapadlo. A najednou je to tu. Jsem sama, nasazuji si batoh a mířím na letiště.

text zpracovala podle vyprávění Anety Vachové Karo // foto: Aneta Vachová // editace a korektura: Lili Nguyen

V Evropě existuje mnoho trailových tras. Mě a bývalého přítele na přechod tzv. West Highland Way zlákali kamarádi. Cesta je dlouhá 155 km a člověk při ní doslova nestačí žasnout nad krásou tamní krajiny. Ačkoli jsme na cestu původně plánovali vyrazit ve dvou, došla jsem k závěru, že rozchodem mi život nekončí, naopak jsem tvůrcem vlastních zážitků.

„Trail v angličtině znamená ‘cesta, pěšina, stezka’. Dříve toto označení používali běžci pro terény vedoucí ve vysokých horách, na nichž bylo nutné překonat velké převýšení. Dnes se tímto výrazem označují cesty a stezky s přírodním podkladem vedoucí klidně i mezi poli. Mohou vést klidně i tři metry od dálnice.” (zdroj)

Mým plánem bylo užít si trasu naplno. Trasa vedoucí Skotskou vysočinou začíná v nížině, kterou bych popsala jako venkovskou zemědělskou oblast. Protože jsem si nechtěla hrát na hrdinku, která si vystačí jen s tím, co má, vzala jsem to jako výhodu a možnost si dokoupit chybějící potraviny.

Oproti původnímu plánu jsem hned první den ušla asi devatenáct kilometrů. Proč se zastavovat, když se mi tak krásně šlo. Navíc jsem se seznámila s místním počasím – déšt a slunce ve stejný moment. Druhý den mě čekalo náročnějších 28 km, které začaly výstupem na Conic Hill a které po sestupu celou dobu vedly podél jezera Loch Lomond. U jezera jsem se poprvé setkala s muškami Highland Midge. Slovy neumím popsat, jak byly otravný. To se kolem vás udělá roj mušek, že jediné, co zbývá, je utíkat.

„Well well, počasí dnes bylo dopoledne hodně někde, takže jsem po sbalení stanu šla hodinu a pak to zakempila v bothy (chata). Kvůli náročnosti tohoto úseku se doporučuje ujít za celý den asi 17 km. Anetka šla 19 km od 13.00 do 18.00. Celou cestu jsem věděla, že je jediný kemp přede mnou vybookovaný a vůbec jsem si neuměla představit spát promočená na kost opět na wild..takže jsem předběhla svým tempem snad všechny na úseku a dorazila do kempu, kde mi řekli, že můžu zůstat. Slzy štěstí nebyly daleko. Takže po sprše a dvou malých pivech se cítím jako znovuzrozená. Mojí superpower je, že nemám od narození čich, takže sama se sebou bych to bez sprchy zvládla i pár dní navíc, ale co si budem – teplá voda a mýdlo jsou příjemné. Tak snad moje merino v sušičce nebudu oblíkat na panenky. #westhighlandway”

Další dny putování řadím k mým nejhezčím zážitkům z trasy. Cesta pokračovala povětšinou přes rašeliniště a pastviny s ovečkami. Nejkrásnější místo na spaní jsem našla u úpatí hory Beinn Dorain, která mě uchvátila. Měla jsem štěstí, že jsem tam při západu slunce byla úplně sama. Všude vládlo ticho a já se cítila extrémně svobodně.

Postupně jsem si začala zvykat i na nepříznivé počasí. To se mi vyplatilo hned další den, kdy začalo vydatně pršet. Na kost promoknout jsem stihla už před polednem, ale jinou možnost, než pokračovat dál, jsem neměla. Bylo totiž asi jen 10 stupňů a nikde nebylo možné se schovat. I přes nepřízeň počasí a převýšení se mi šlo skvěle. A přes obávané Devil's Staircase jsem přeběhla jako nic. Po 38,5 km velmi svižného tempa jsem dorazila do kempu, kde bylo plno (covid a omezení na pár stanů). Vzala jsem tedy jedinou možnost, a to chatku s palandou jako na táboře v hodnotě noci v hotelu v centru Prahy. Chvíli jsem to brala jako vnitřní selhání, ale pak mi došlo, že jsem stejně neměla jinou možnost. Navíc jsem si chtěla trail sama pro sebe udělat hezký, nebýt urputná a něco si stále dokazovat.

Poslední den mě čekalo už jen 23 km, které byly nejkrásnější. Počasí se zlepšilo a já jsem nepospíchala. Cesta vede údolím, které lemují vysoké hory. Výhledy jsou dechberoucí. Trasu ukončuje monument stojící ve městě Fort Williams. Bylo zvláštní dojít k němu sama, prožívat konec putování. Nikdo tam na vás nečeká s fanfárami, navíc je všude mraky lidí a nikoho vlastně nezajímáte. Přišlo by mi příjemnější, kdyby konec trasy končil ještě v přírodě, kde si člověk může pomaleji vstřebat, co dokázal a nerušilo ho okolí. Mně samotné tak nějak všechno došlo, když jsem byla sama asi 8 km od konce trasy. Byla jsem jako to skotské počasí – šťastná i smutná v jeden okamžik. Cítila jsem se svobodně a tak sama. Těžko se to popisuje, ale moc ráda na to vzpomínám.

Chápu, že někoho by to nebavilo, protože je zvyklý zážitky sdílet. Ale o to intenzivnější tyto sólo momenty jsou. Máš čas sama na sebe, na to prožití. Sama rozhoduješ o tom, kdy se najíš, kdy a kde si uděláš pauzu, kde postavíš stan. Po tolika letech ve vztahu je to vlastně příjemný.

Ať už jsi ve vztahu nebo ne, absolvovat klidně i jen jednu noc v přírodě tě posilní. Není se čeho bát, stačí si jen pozitivně nastavit mysl a strachy a obavy si nepřipouštět. Ten pocit, který se dostaví, když se ráno probudíš nebo dojdeš do pomyslného cíle, je k nezaplacení. Jestli se o sobě chcete něco dozvědět, choďte do přírody. Je všelékem.

Tohle se mi tak nějak honilo hlavou a k tomu bohužel dvě písničky stále dokola (Přátelé ze zeleného údolí, Malotraktorem a pak i Tisíc mil), do příště musím oprášit víc textů…

○ Koukej kolem sebe a nezapomínej se dívat taky dozadu.

○ Do kopce se jde líp než z něj.

○ Když jsi v úžasu z výhledu, věř, že za rohem to je ještě krásnější.

○ Buď na sebe hodná.

○ Hezký místo na spaní si musíš nejdřív přát a bude ti dopřáno.

○ Nestavěj si idylicky stan u jezera bez závětří.

○ Sama jsi tvůrcem svého strachu.

○ Neexistuje špatný počasí, jen špatný oblečení.

○ Usmívej se.

○ Jak si to v mysli nastavíš, takový to bude.

○ Nemluvit – jde to i několik dní v kuse.

○ Je normální, když brečíš a neznáš důvod.