Kateřina Jungová je spoluautorkou projektu Metráž – nízkoprahové pracovní dílny pro ženy ohrožené sociálním vyloučením, násilím, chudobou… Ta se snaží již pátým rokem začleňovat tyto ženy zpět do společnosti a kromě přivýdělku jim nabízí nové pracovní zkušenosti i podporu formou bezpečného prostředí a supervize. S Kateřinou jsme si povídaly o novém projektu “Metráž Angažovaná”, Slow Fashion a divadle.

Jaká tři slova by popsala to, čemu se profesně věnujete?

Toho je hodně. Řekla bych: aplikované umění – umění a terapie.

Vystudovala jste katedru činoherního divadla a katedru autorské tvorby a pedagogiky na DAMU. Jak jste se dostala k tématu žen ohrožených sociálním vyloučením?

Abych měla vzdělání úplné, udělal jsem si čtyřletý terepeutický výcvik. Už na DAMU, kde jsem studovala činohru, jsem pochopila, že angažmá v činoherním divadle pro mě není – bavil mě pocit užitečnosti. A tak jsem začala dělat projekty na pomezí divadla a teatroterapie. Představení, která jsme vytvářeli vznikala z workshopů, měla experimentální nebo dokonce výzkumnou povahu, a účastníci do nich vkládali vlastní životní zkušenosti.

Pak přišlo nízkoprahové centrum Naděje, kde jsem dramaterapeuticky pracovala s mladými lidmi bez domova, z nichž většina byla drogově závislých. Tři kluci z téhle skupiny se stali taky hlavními protagonisty radiodokumentu Výhybka, který jsem s nimi natočila. Právě v Naději jsem si začala všímat špatného postavení dívek a žen v téhle komunitě – chtěla jsem pro ně něco udělat. Shodou okolností měla podobný plán i má dlouholetá kamarádka Lucka Kutálková, která tvoří pod značkou Leeda. A tak vznikla Metráž.

Jakým oblastem pomoci se Metráž věnuje?

Hlavním kritériem jsou ženy ve znevýhodněné situaci (bez domova, přicházející z jiné země, ty, které mají nízkou kvalifikaci či zdravotní handicap, …). Už samotná práce je léčivá – účastní se celého procesu výroby – od navrhování šperků, doplňků a oblečení, kterého jsou často i autorkami; po komunikaci se subdodavetely, prodej,…

Nyní u nás pracují čtyři ženy, kapacita naší dílny je šest pracovních míst. Dostávají se k nám různě – občas chodíme na nábory nebo se ozvou samy skrze sociální pracovníky či je přivedou ženy, které už v dílně pracují.

Nemáme kapacitu na poskytování terapie, jsme pracovní díla, ale ukázalo se, že je prospěšné, když k nám jednou za měsíc přijde supervizorka, která je zároveň terapeutkou, a pomáhá nám řešit naše pracovní vztahy, spolupráci i osobní témata, která ovlivňují práci v kolektivu.

Daří se ženy začleňovat do společnosti?

Hodně jsem přemýšlela nad tím, jak by dílna měla fungovat. Stále zvažuji, jestli bychom neměli ženy podněcovat k tomu, aby postoupily dál. V současné době mohou ženy v Metráži pracovat jak dlouho chtějí. Často se přirozeně stane, že odejdou – najdou si samy práci či si řeknou, že potřebují změnu a nastoupí třeba někam na půl úvazku. Ale i u žen, které jsou s námi už přes dva roky vidím růst.

V poslední kolekci “Metráž Angažovaná”, na které spolupracovaly i Josefína Bakošová a Karolína Stryková, jste reflektovaly zkušenost žen s rasismem, xenofobií, sexismem a sociálním vyloučením. Jak se s tímto zážitkem ženy ve vaší dílně vyrovnávají?

Poslední kolekce byla docela náročná – několik měsíců jsme seděly nad obsahem i formální podobou těch textů a myslím, že v kolektivu došlo k většímu porozumění, ale potýkaly jsme se i se střetem názorů. Taky proces samotného psaní textů, letteringové workshopy, které vedla Karolína Stryková byly pro ženy celkem náročné. Musely se něco nového učit a dávat podobu obsahově naléhavým textům.

Co pro dílnu Metráž znamená Slow Fashion?

Já myslím, že fungujeme hodně slow. Vyrábíme ručně a pracujeme se zbytky, často odpáráváme aplikace ze starého oblečení, které pak našíváme na naše věci. Ještě nejsme tak daleko, abychom dokázaly up-cyclovat a recyklovat oděv, ale materiály, které používáme jsou české, maximálně evropské. Ve špercích a doplňcích, které vyrábíme, je upcyclace úplná. I nová kolekce kabelek bude celá ze zbytků.

Tip: Fast vs. Slow Fashion aneb nový trend Instagramu

Věnujete se stále i tanečně terapeutické skupině v Jedličkově ústavu?

Tento projekt teď spí, ale chystám se k němu vrátit. V Česku není moc lidí, kteří by principy taneční a pohybové terapie uplatňovali v práci s mladými lidmi s vrozeným fyzickým či kombinovaným postižením. Taneční a pohybová terapie využívá umění k léčení (stejně jako další expresivní terapie) – v tomto případě je nástrojem terapie pohyb, potažmo tanec. Z pohybu se dá leccos vypozorovat o psychickém nastavení a člověku jako celku. Toho pak využíváme v terapie, která je v našem případě vedená přes práci s tělem a pohybem.

Na jaké představení byste mě vzala do divadla?

Bylo by jich spousta. Třeba:

Žlutá tma od Petra Nikla v Divadle Archa
Walrus Vampire Show od Pasi Mälely v Alfredu ve dvoře
Pustina od 420people, Lucie Trmíkové a Jana Nebeského na Nové scéně
a nakonec i na tu činohru, do Divadla Na zábradlí na už dost staré, ale krásné představení Korespondence V+W; do Studia hrdinů na Pana Theodora Mundstocka.

katerina-jungova-metra-design-rozhovor-inkpotstories-blog.JPG

Máte nějaké oblíbené místo v Praze, kam se chodíte zklidnit a vydechnout si? Čím se zpomalujete?

Jsem ze Starého města, narodila jsem se tu a Prahu mám fakt ráda. Takže nemám jedno místo. Stačí mi, když jdu ulicí a koukám se vzhůru na domy, na fasády, střechy – tam je to pořád stejný, věčný, právě to mě uklidňuje – a přitom tam nahoře objevuju pořád něco nového.

Kdo vás naposledy rozesmál?

Tak to budou moje děti. Ty mě dokážou rozesmát, rozplakat i rozzuřit.

Jste perfekcionalistka?

Svým způsobem ano.

Jakou nejdůležitější věc vás život naučil?

V mém vnitřním nastavení jsem pochopila, že se většinou bojím víc než je potřeba. Snažím se na to myslet a poodstoupit, dát věcem volný průběh. A nepanikařit. Někdy se mi to daří a někdy ještě úplně ne. Pracuju na tom!