Jak textilní řetězce mění náš názor na cenu oblečení?
Návrhář navrhne a vyrábí, zákazník vybírá a nakupuje. Tak možná vypadá laický pohled na záležitost výroby a produkce oblečení. Ve skutečnosti se ale jedná o mnohem složitější proces. V čem se od sebe vlastně liší výroba lokálních značek, nebo proces, který provází upcycling starých kousků?
text: Ester Sidibé // foto: Jana Benešová // 15 min čtení
Adéla Lipár Kudrnová má na sobě prošívaný kabát od Zuzany Kubíčkové a náušnice od české značky Zorya
Je levnější opravdu tak levné?
Běžný zákazník může celkový proces výroby oblečení vnímat poněkud zkresleně. Většinová část výroby a následné produkce oblečení mu totiž zůstává skryta. Mezi počátečním návrhem a koncovým nákupem se skrývá mnoho dílčích úkonů, které dávají finální produkt dohromady. Když se lidé rozhodují mezi nákupem fast fashion a lokální módy, hraje zde ve většině případů roli především cena. A tak se stává, že zákaznice v myšlence toho, aby ušetřily, volí právě oblečení sériové výroby. To navíc v domnění, že opravdu zvolily levnější variantu. Není to ale tak, jak se zdá. Výsledná cena, spočítáme-li si tzv. Cost Per Wear jednotlivých kousků, je nakonec mnohem vyšší než u lokálního oblečení z kvalitních materiálů. A co že to vlastně Cost Per Wear znamená?
Více vynošení, méně škody
Oficiální definice nebo chcete-li rovnice zní následovně: CPW = Total cost of the item / Number of days you’ll wear it neboli v překladu do češtiny celková cena kusu oblečení / počet nošení. V praxi to může vypadat následovně.
Rozmyslíme-li si důsledně nákup dražšího a kvalitnějšího oblečení, mohou nám do skříně putovat nadčasové kousky, které opravdu vynosíme. Výsledná CPW lokálních produktů tak může být oproti trendy oblečení z velkovýroben několikanásobně nižší a zároveň i ekologicky šetrnější. Budou nám totiž sloužit déle a lépe. Na druhou stranu to ale neznamená, že se při honbě za udržitelnějším oblékáním musíte zbavit všech věcí z vaší skříně. Naopak, využijte to, co již vlastníte, na maximum, a snižte tak svým starým kouskům CPW a sobě ekologickou stopu.
Čas znamená peníze a naopak
Hanka Skokanová, česká návrhářka a majitelka značky Sew4Home, nedávno na svém instagramovém profilu zveřejnila příspěvek, v němž detailně popisuje konkrétní náklady, které se s výrobou jejího oblečení pojí. (Značka aktuálně prochází rebrandingem a mění svůj název ze SEW4HOME na CZESKA). Uvedla je na příkladu autorských šatů z vlastní výroby.
Jak sama uvádí, má zkušenost s tím, že byly její produkty některými potenciálními zákazníky označeny za příliš drahé. „Ano, s takovým názorem jsem se již setkala. I když patřím k těm, co se snažili držet ceny co nejníže, aby si je mohlo dovolit koupit širší spektrum zákaznic. Když se občas dostanu někam do nákupního centra a vidím, za jak nesmyslně nízké ceny se oblečení prodává, je mi jasné, že ten kontrast je velký a mnohým se zdá, že česká lokální produkce je předražená. Opak je smutnou pravdou. Většinou je podhodnocená. Proto je nutné o rozklíčování cen mluvit. Aby si nakupující uvědomili, že se při nákupu levného oblečení nepřímo také podílí na vykořisťování šiček v továrnách třetího světa.“
Co všechno se tedy musí vejít do ceny za jeden kus oblečení? Náklady si můžeme rozdělit na přímé a nepřímé. Do těch přímých můžeme zařadit náklady za materiál. Cena látky na jeden kus oblečení se v průměru pohybuje mezi 600–2000 korunami. Následují náklady nepřímé. Zde přichází kámen úrazu, protože se jedná o položky, které běžnému zákazníkovi nemusí být na první pohled zřetelné. Může sem patřit například pronájem prostor, energie, zálohy na zdravotní a sociální pojištění, daně, internet, pojištění šicích strojů, mnohdy opomíjené vzdělávání nebo náklady za účetnictví. Pak na řadu přichází samotná produkce a následný prodej. S tím se pojí prezentace ve formě fotografování, vybírání modelek nebo umístění produktů na e-shop. A tak z prodejní ceny zůstává návrháři jako čistý zisk opravdu jen zlomek. Fast fashion řetězce jsou na tom mnohonásobně lépe. Vzhledem k malým nákladům způsobeným nízkou kvalitou výroby a podhodnocenou pracovní sílou putuje téměř celá část ceny do kapes velkých módních korporací. Je však téměř nemožné dopátrat se skutečných cen výroby fast fashion řetězců jako je např. H&M nebo Zara. Firmy si tyto údaje pečlivě střeží a dobře ví proč. Náročný provoz může být naopak pro malé návrháře a značky natolik neúnosný, že pro ně jejich byznys přestane být adekvátně výnosný a jsou nuceni skončit. Takový konec před nedávnem potkal například pražský Ateliér Upcyklované produkce, Ateliér Up.
Ani Upcycling není zadarmo
„Držíme se zásady, že musí jít buďto o nadčasové základy šatníku skvělých materiálů, anebo o kousky, které reflektují aktuální trendy, vždycky však v perfektní kvalitě. Už dopředu tedy uvažujeme nad tím, jaké oblečení pro Lulu vybereme.“ uvádí Lucie Kratochvílová, majitelka jednoho z nejnovějších vintage shopů na pražských Vinohradech. Upcycyling oblečení se stal v poslední době horkým trendem, a to nejen v instagramových vodách. Second-handy zažívají velký comeback. Největší zájem o oblečení z druhé ruky byl v 90. letech, kdy si Češi oblíbili zejména oblečení z dovozu. Nyní jsou ale požadavky konzumentů zase o něco dál.
Do second-handů míří převážně za tou nejvyšší kvalitou, nadčasovými a unikátními kousky. Tzv. „hrabárny“ už nejsou mezi milovníky módy tolik v kurzu. Lokální trh se secondhandovou komoditou se musí aktuální poptávce přizpůsobit, a tak vzniká čím dál více obchodů, které nabízí sice menší kvantum zboží, za to ale s milým označením „pre-loved“. S tím se pojí samozřejmě i vyšší cena, která je ale odůvodněna mnoha, opět téměř neviditelnými náklady, jako je čas na pečlivou selekci, žehlení, praní nebo např. prezentaci na sociálních sítích. Právě v Lula Vintage Prague se sází především na kousky oblečení, které doplňují celkový koncept a image značky. Podmínkou je, aby nepocházelo z bežných fast fashion řetězců, ale naopak z české a evropské výroby. „Jsou dny, kdy nám dělá radost spousta úžasných úlovků, i ty, kdy nenalezneme třeba vůbec nic.”
Dalším ze second-handů s nálepkou pre-loved je 1981 Second Hand, který se ale narozdíl od jiných snaží přinášet větší množství oblečení za cílem zasáhnout širší publikum. „Zjistili jsme, že pokud chceme opravdu snižovat poptávku po nových věcech, musíme zasáhnout mnohem větší publikum.“ říká spolumajitelka 1981 Barbora Vilišová. Mezi výběrovými second-handy a klasickými obchody bychom našly mnoho rozdílů, ale asi ten nejzásadnější spočívá v procesu získávání oblečení. „Fungujeme stejně jako jiné obchody s tím rozdílem, že nikdy nevíme, co konkrétně nám přijde a cesta k zákazníkovi nám trvá déle, protože oblečení musíme připravit. To znamená že kromě nákladů za oblečení musíme zaplatit i jeho přípravu.“ Na druhou stranu však vidí výhodu v tom, že jsou oproti běžným obchodům schopni se v relativně krátkém čase přizpůsobit aktuálním potřebám zákazníků. „Klasické obchody jsou limitovány sezónami, zatímco my nejsme limitováni ničím. Pokud se jeden týden rozhodneme, že potřebujeme více denimu, jsme schopni ho do dvou týdnů prodávat. To jen poukazuje na fakt, kolik oblečení kolem nás leží a že není třeba vyrábět nové nebo alespoň ne v takovém množství.“
Jde pouze o Asii?
„Výroba v Asii je bohužel pro větší firmy často jediné možné řešení. V ČR mnoho výrobních kapacit není, pokud se bavíme o lokálních firmách. A když už jsou, jejich technické vybavení je zastaralé. Velkým problémem je pak kvalifikovaná pracovní síla. Švadleny, které pracují rychle a pečlivě, jsou dnes vyvažovány zlatem. Učební obory zejí prázdnotou. Jde o velmi špatně placenou práci a přitom náročnou.“ uvádí Hanka Skokanová. Výroba v asijských továrnách je věčným tématem všech, kdo se udržitelnou módou zabývají. Poslední dobou se asijské firmy snaží alespoň částečně zlepšovat jak technologické, tak etické postupy výroby, část té nejlevnější výroby si tak našla nové místo – Afriku. Protože primárním cílem velkých firem je přinést co největší objem produkce, často přivírají oči jak nad pracovními podmínkami švadlen, tak nekvalitním postupem výroby.
Lokální výrobci, kteří se pustí do shánění českých švadlen nebo fabrik, čeká komplikovaná cesta. Značky, které se orientují na malovýrobu, povětšinou nejsou pro fabriky zajímavé. Musí se tak poohlížet po jednotlivých švadlenách, kterých je bohužel v současné době nedostatek, což z celé situace činí začarovaný kruh. „Švadlen je v současné době velký nedostatek a těch dobrých ještě větší.” poukazuje na současný problém majitelka značky Tam-Ara, Tamara Bodnárová. „Vždy mě zarazí, že jsou překvapené, když je netlačím do nereálných výrobních cen. Nechápu, jak je i navzdory tomu, že je švadlen žalostně málo, tak je za kvalitně odvedenou práci někdo není schopen adekvátně ohodnotit.“ Jak Tamara dodává, důležitým vykřičníkem v problematice výroby zůstává fakt, že ani to, že si koupíme fast fashion výrobky označené štítkem „Made in USA“ nebo „Made in Europe“ nemusí být vždy 100% zárukou toho, že byly vyrobeny v bezpečném prostředí, v rámci správné a etické pracovní doby a za férovou cenu.
Můžeme jen doufat, že se situace se stoupajícím povědomím o produkci módy bude nadále zlepšovat a lidé budou častěji volit kousky z kvalitní výroby. Výroba by totiž neměla zůstávat tabuizovanou částí procesu produkce oblečení. Nemělo by být tajemstvím: kdo, za jakých podmínek a za kolik peněz naše oblečení vyrobil. Protože na konci toho všeho je pouze lidská síla, člověk sedící za šicím strojem. Je to člověk jako kterýkoli z nás, který má stejný nárok na důstojné zacházení jako my všichni. A na tom záleží.
