O to, kdo ušil mé oblečení, jsem se začala zajímat před pěti lety na gymplu. Tou dobou obletěla svět (nejen) sociálních sítí švédská reality show Sweatshop Deadly Fashion, která sledovala tři tamní influencery na cestě do Kambodži. Ti měli měsíc žít v podmínkách dělníků z textilních továren... Její zhlédnutí mi otevřelo oči a já začala pátrat.

text: Karo

Bezpečnost práce při šití oblečení

Dnes už víme o příšerných podmínkách, za kterých nám švadleny v zemích třetího světa šijí oblečení. Skvěle je popsala Kamila Boudová na přednášce Móda ve službách svobody, já bych je shrnula takto:

platy pod hranicí životního minima
práce až 15 hodin denně, 7 dní v týdnu
chybějící pracovní pomůcky; nedostatečná bezpečnost práce
chybí revize techniky a budov
bez lékařské prohlídky
bez pojištění a nároku na mateřskou
bez nároku na dovolenou

Pro nás, v pohodlí obýváku, jsou takové podmínky nepředstavitelné, ale stačilo by vrátit se v naší západní historii o 120 let nazpět a došli bychom k podobným podmínkám (newyorští dělníci).

Ale zpět k podmínkám ve sweatshopech. Jak se do nich vůbec (převážně) ženy dostanou? Jedním ze způsobů může být agentura. Ta si za zprostředkování práce ve fabrice účtuje přemrštěné poplatky, které jsou spláceny ze mzdy dělníka. Jako záruku si agentury berou pas nebo jiné dokumenty. Ty u sebe drží, dokud není částka plně splacena. Dojde-li k úroku z úroku, může se stát, že poplatek nebude splacen nikdy.

KnowTheChain provedl průzkum v textilní továrně na Taiwanu, kde si agentura brala za zprostředkování 7 000 USD, v jiné bylo zjištěno, že 82 % zaměstnanců má zadržené své pasy. A co pro omezení těchto praktik dělají firmy? V celkovém hodnocení agenturou KnowTheChain skončil nejlépe Adidas (92 bodů), který např. pořádá tréninky o etickém zacházení se zaměstnanci, eliminuje výše zmíněné agentury a nabírá nové zaměstnance napřímo. Nike a Puma skončily s 63 body. Primark s 72 a HM s 65 – obě oděvní firmy mají speciální workshopy pro zaměstnance, aby se naučili znát svá práva. (Zdroj: Did a slave make your sneakers? The answer is: probably).

Sweatshop a dětská práce

V týdnech, které následovaly po pádu budovy Rana Plaza (viz článek Fast vs. Slow Fashion) si řada firem lámala hlavu nad tím, jak se jejich značka mohla objevit v troskách továrny. Důvodem je neznalost systému subdodavatelů, kteří zajišťují přerozdělení práce mezi menší továrny v zemi.

“An apparel company might think that they only have 1000 to 2000 suppliers, but the reality is they have 20 000 to 50 000 when you count all the sub-suppliers. It’s a real challenge for brands to map their supply chain because there are too many third parties involved.” (The State of Fashion 2019)

Mezi textilními továrnami panuje vysoká konkurence. Ty jsou proto často nucené vzít zakázku s vědomím, že ji nejsou sami schopni dodat. Bez toho aniž by informovaly zadávající značku, delegují práci na drobnější továrny či sweatshopy, kde se pracovní a bezpečnostní standardy často porušují.

„Sweatshop je neoficiální továrna, kde v tmavých a nevětraných místnostech pracují imigranti, příslušníci etnických menšin, sociálně slabé ženy nebo děti.” (Příběh skříně) Práce může být prováděna i v domácnostech a vykonávají ji hlavně ženy. Externím pracovníkům tak subdodavatel nemusí platit žádné sociální benefity (nejsou oficiálně zaměstnáni), navíc na sebe domácnosti převezmou i další náklady – platbu za nájem výrobních prostor, elektřinu, stroje a údržbu. Tím, že se práce odvíjí v domácnostech, jsou na pomoc přizvány i děti, které pomáhají zvýšit rodinný příjem.

Vývoz textilu z Bangladéše tvoří 80 % jejího exportu

Pokud jste si, stejně jako já, zkusili něco ušít, víte, jak náročná tato činnost je. Určitě byste se proto za její provedení nenechali ohodnotit pouhými pár korunami. Bohužel ani české švadleny na tom nejsou nejlépe – hrubý plat se pohybuje kolem 17 000 Kč, a není tedy divu, že odchází na jiná, lépe placená místa (to jen tak na okraj k vysvětlení, proč je česká autorská tvorba tak drahá).

Pro uvedení do kontextu je důležité říci, že země, ve kterých se spotřební zboží pro západní trhy vyrábí, jsou na exportu zcela závislé a oděvní sektor je nejdůležitější složkou jejich hospodářství. 80 % exportu z Bangladéše tvoří textil. Oblečení si tu nechávají šít značky jako H&M, Primark, Walmart, Tesco a další. V roce 2018 na 4 500 tamních továren exportovalo oblečení za 30 miliard $ a do roku 2023 je plánováno toto číslo zvýšit na 50 miliard $ za rok. Přesto patří tamní 4 miliony dělníků v oděvních továrnách k nejhůře placeným na světě. Tamní vláda minimální mzdu sice loni v září po šesti letech zvýšila na 95 $ / měsíc. Ani tak však nestačila na pokrytí stále rostoucích cen za bydlení. To vedlo letos v lednu k nepokojům, kdy na 5000 dělníků oděvních továren stávkovalo s jediným cílem – zvýšení minimální mzdy. (The Guardian)

Už dávno totiž neplatí, že by se oblečení vyrábělo pouze v Číně (totéž platí o Indii). Ta sice v roce 2019 předběhla USA a stala se největším trhem s textilem, ale tamní bohatnoucí obyvatelstvo poptává stále více a více zboží, což vede ke snižování objemu exportu na západ. Čínu jako dílnu světa tak postupně nahrazují země s levnější pracovní silou: Bangladéš, Kambodža, Myanmar a země Afriky.

Fashion’s new musthave: sustainable sourcing at scale - graf představuje zájem oslovených firem vyrábět oblečení v jednotlivých zemích.

Blýská se na lepší časy?

“Our message to brands is that workers can’t wait any longer. Human rights are pressing and vital. We need a living wage now.”

Myslím si, že rovnosti lidí na celém světě nejde dosáhnout. Jak říkají prasátka z orwellovské Farmy zvířat: „Všichni jsme si rovni, ale někteří jsou si rovnější.”

Na druhou stranu si všichni zasloužíme důstojné podmínky pro život náš i našich rodin. O to víc mě těší, že se lidé začínají zajímat o to kde, kým a za jakých podmínek bylo vyrobeno jejich oblečení. A na tuto poptávku musí reagovat i firmy. Organizace Clean Clothes Campaign provedla průzkum, jak si dnes firmy, co se týče mezd, stojí. Nejprve je důležité si uvědomit, jaký je rozdíl mezi životní minimem a minimální mzdou.

„Životní minimum je minimální společensky uznaná hranice peněžních příjmů k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb.” (obrázek)
Minimální mzda je nejnižší právně přípustná mzda, kterou je zaměstnavatel povinen poskytovat zaměstnanci za práci v pracovněprávním vztahu.

A tady nastává problém, protože většina oděvních továren vyplácí svým zaměstnancům mzdu pod hranicí životního minima. (obrázek) Majitelé továren argumentují tím, že zvýšení platu by je postavilo mimo poptávku oděvních firem (viz výše). Ty, nejen že neevidují výši životního minima, ale mimo své mateřské země ji také svým zaměstnancům nevyplácí.

Ptejme se a nakupujme vědomě

Sprásknout ruce, poděkovat a odejít? Svět není černobílý – díky tomuto textu jsem si lépe uvědomila, proč mě šaty v řetězci stojí o tolik méně než ty šité na zakázku. Zároveň si myslím, že bojkotem nákupů u velkých módních značek se nic nezmění, protože mě jako jednotlivce nahradí jiná, módy chtivá slečna. To, co však můžu udělat, je ptát se firem, kde se jejich oblečení vyrábí – chtít konkrétní data. Spousta značek už začala odkrývat tabulky s informací o místech výroby (skvělá je např. ta interaktivní od Nike) a z vlastní pracovní zkušenosti (starám se o správu soc. sítí Tchibo) vím, že toto téma lidi zajímá víc a víc. Tak se nebojme a příště se v obchodech nebo právě na sítích značky zeptejme #whomademyclothes?